Na travnaté ploše před hlavním vchodem do Žofína působí pomník Boženy Němcové, jako by se jeho postava právě chystala pokračovat v cestě. Spisovatelka drží knihu a kytici, její šat se rozevlává a pokročilá noha dodává bronzové soše dojem pohybu. Není to portrét uzavřený do slavnostní strnulosti, ale výrazná figura, která na návštěvníka působí i z okolní cesty.
Socha, která vykračuje z obvyklé pózy
Dílo vytvořil sochař Karel Pokorný a architektonické řešení podstavce navrhl Jaroslav Fragner. Pomník byl na Slovanském ostrově osazen roku 1955. Nadživotní bronzová postava měří 270 centimetrů a spočívá na žulovém soklu. Výtvarný dojem rozevlátého oděvu a kroku lze číst jako pohyb proti větru; jde však o interpretaci podoby sochy, nikoli o doložené vysvětlení autorova záměru.
Právě pohyb je na pomníku podstatný. Kniha a kytice odkazují ke spisovatelce, zatímco široký šat a vykročení jí propůjčují energii, kterou tradiční památníky často tlumí. Socha nepůsobí jako vzdálený symbol na vysokém piedestalu, ale jako postava zasazená do prostoru ostrova. Její výrazná měřítka přitom odpovídají reprezentativnímu místu před Žofínem.
Žofín a pražská vlastenecká společnost
Pomník tu není umístěn náhodně. Slovanský ostrov patřil k důležitým centrům pražského společenského života a v roce 1843 se Němcová zúčastnila jedné z vlasteneckých besed, které se zde konaly. Současný památník tak propojuje spisovatelku s místem jejího skutečného pobytu: návštěvník nestojí jen před připomínkou významné autorky, ale také na ostrově, který byl součástí jejího pražského příběhu.
Němcovi se do Prahy přestěhovali roku 1842. Při prvním pražském pobytu bydleli v domě U Zeleného stromu v dnešní ulici Na Poříčí. Později se spisovatelka stěhovala mezi více adresami. Důvodem byly především omezené finanční možnosti, takže její pražský život se odehrával nejen v reprezentativním prostředí společenských setkání, ale také v každodenní nejistotě a hledání dostupného bydlení.
Praha jako mapa psaní i stěhování
S pražskými adresami Němcové se pojí také vznik jejího nejznámějšího díla. V Ječné ulici začala psát Babičku a dokončila ji ve Vyšehradské ulici. Z Ječné odešla koncem roku 1854; poslední díl knihy je datován rokem 1855. Tyto ulice umožňují vnímat její životopis konkrétněji než pouhý výčet dat: za literárním dílem se objevují místa, mezi nimiž se spisovatelka pohybovala a kde pracovala.
Na sklonku života bydlela také v ulici Na Příkopě. Zemřela 21. ledna 1862 v domě U Tří lip a její hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově. Pražská trasa spojená s Němcovou tak vede od prvního bydliště Na Poříčí přes adresy spjaté s Babičkou až k místům jejího závěru a posledního odpočinku.
Krátká zastávka s širším příběhem
Pomník na Slovanském ostrově je vhodným začátkem takového poznávání. Stačí obejít sochu a všimnout si, jak se její silueta mění podle úhlu pohledu, pak se projít kolem Žofína a připomenout si besedu z roku 1843. Ostrov nabízí parkové prostředí i další zázemí pro návštěvníky; veřejně přístupný bývá denně od 6 do 23 hodin. Najdete jej na Slovanském ostrově v Praze 1.
Kontrast mezi bronzovou, nadživotní postavou a doloženým nedostatkem peněz, který provázel Němcovou časté stěhování, dává místu další rozměr. Pomník zachycuje spisovatelku jako sebevědomou a pohyblivou osobnost, zatímco pražské adresy připomínají mnohem méně slavnostní stránku jejího života. Právě propojení výtvarného díla s konkrétními místy činí ze zastávky před Žofínem víc než jen krátké setkání s památníkem.