Z okna ministerského bytu na nádvoří Černínského paláce vedla poslední cesta Jana Masaryka. Ministr zahraničních věcí zde po druhé světové válce úřadoval a zároveň obýval služební byt ve druhém patře. V noci z 9. na 10. března 1948 vypadl z jeho okna a byl nalezen na dlažbě nádvoří.
Dodnes není jisté, co přesně se tehdy stalo. První vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o sebevraždu, okolnosti případu však nikdy nebyly přesvědčivě uzavřeny. Masarykova smrt se proto zařadila mezi největší politické záhady poválečného Československa.
Byt, který se stal součástí dějin
Ministerský byt vznikl při přestavbě paláce ve 30. letech 20. století podle návrhu architekta Pavla Janáka. Byl určen ministrům zahraničních věcí a jeho poválečným obyvatelem se stal právě Jan Masaryk. Prostor zahrnoval pracovnu, obývací pokoj, ložnici, jídelnu a koupelnu vybavenou už v roce 1934.
Část vybavení se dochovala dodnes. Nejvýraznější připomínkou událostí je původní koupelna, která bezprostředně souvisí s posledními hodinami Masarykova života. Při mimořádných prohlídkách je možné nahlédnout také do dalších prostor bytu a lépe si představit, v jakém prostředí ministr žil a pracoval.
Tragická událost přišla jen krátce po komunistickém převratu v únoru 1948. Masaryk demisi nepodal a měl pokračovat i v nové vládě. Jeho postavení, jméno i zahraniční kontakty dávaly jeho smrti mimořádný politický význam. Vedle verze o sebevraždě se v průběhu desetiletí objevovaly také úvahy o vraždě nebo účasti bezpečnostních složek. Žádná z těchto možností však není možné bez výhrad označit za definitivně prokázanou.
Masarykovo nádvoří a palác české diplomacie
Místo, kam Masaryk po pádu dopadl, se dnes označuje jako Masarykovo nádvoří. Událost připomíná pietní deska. Nádvoří tak není jen architektonickou součástí rozsáhlého paláce, ale také bodem, kde se konkrétně setkávají velké dějiny Československa s jedním z nejtragičtějších příběhů moderní Prahy.
Černínský palác na Hradčanech má přitom mnohem starší historii. Výrazná barokní stavba vznikla pro Humprechta Jana Černína a její hlavní průčelí měří přibližně 140 metrů. Ve 20. století prošel palác zásadní rekonstrukcí vedenou Pavlem Janákem. Od vzniku samostatného Československa je spojen s diplomacií a dnes slouží jako hlavní sídlo Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Návštěvníci při výjimečných prohlídkách mohou obdivovat také slavnostní vstup, královské schodiště, zahradu nebo fresku Souboj Titánů od Václava Vavřince Reinera. Historická architektura zde vytváří působivé pozadí k příběhu, který se odehrál v době prudkých politických změn.
Co lze v paláci vidět
Černínský palác není běžně otevřenou turistickou památkou. Interiéry včetně Masarykova bytu se zpřístupňují především při dnech otevřených dveří a zvláštních akcích. Při posledním zveřejněném dni otevřených dveří 30. května 2026 byla návštěvníkům k dispozici reprezentační část, Masarykův byt i zahrada. Aktuální možnosti návštěvy je proto vhodné ověřit u ministerstva; jednorázovou akci nelze považovat za pravidelnou otevírací dobu.
Součástí prohlídek bývají i předměty spojené s Janem Masarykem, například posmrtná maska, osobní pečetidlo nebo aktovka. V roce 2025 ministerstvo představilo také část pozůstalosti z jeho londýnského bytu. Vstup na veřejné akce může být podmíněn bezpečnostní kontrolou a předložením platného dokladu totožnosti.
Případ, který stále není uzavřený
Otázky kolem Masarykovy smrti nezmizely ani po desetiletích. V září 2026 policejní odborníci exhumovali jeho ostatky z rodinné hrobky v Lánech. Cílem je využít moderní kriminalistické a forenzní metody. Konečné výsledky však podle dostupných informací nemusely být zveřejněny bezprostředně a zatím nelze předjímat, zda přinesou definitivní odpověď.
Černínský palác tak zůstává nejen významnou barokní památkou a centrem české diplomacie, ale také místem, kde lze při poznávání Prahy sledovat jednu z nejcitlivějších kapitol našich moderních dějin. Přirozeně jej lze zařadit do pěší trasy po Hradčanech společně s Loretou, Strahovským klášterem a Pražským hradem. Samotný palác je však třeba vnímat jako chráněný a běžně nepřístupný objekt, nikoli jako památku s každodenními prohlídkami.