V Ivančicích už někdejší městské brány nestojí, přesto lze při procházce historickým jádrem zahlédnout zbytky opevnění a sledovat, kudy se do města kdysi vstupovalo. Právě spojení dochovaných fragmentů s uliční sítí dává hradbám zvláštní kouzlo: nejsou samostatnou památkou oddělenou od okolí, ale součástí příběhu města.
Počátky opevnění nejsou jisté
Ivančický městský průvodce spojuje opevnění s obdobím po kumánském vpádu, přesné datum jeho vzniku ale neuvádí. Jiný odborný výklad považuje za pravděpodobný vznik valového opevnění až ve druhé polovině 14. století. Dochované fragmenty pak klade spíše na přelom 15. a 16. století.
Tyto údaje se liší od tradičního podání, které počátky hradeb spojuje s vládou Přemysla Otakara II. Není proto vhodné představovat toto datování jako jistotu. Rozdíl připomíná, že dnešní torzo nemusí být stejně staré jako první podoba městské obrany a že dějiny opevnění se skládaly z více etap.
Tři brány a pozdější čtvrtý vstup
Do Ivančic se původně vstupovalo Horní, zvanou také Oslavanská, Dolní neboli Kounickou a Židovskou branou. Roku 1572 přibyla na jižní straně města Nová brána. Jejich názvy odkazují na směry a místa, s nimiž byly vstupy spojeny, a dodnes pomáhají představit si městský půdorys, který dnes vnímáme především jako síť ulic a domů.
Brány postupně ztratily svou funkci a byly odstraněny nebo zazděny. Židovská brána byla zazděna roku 1690; v jejím okolí vznikla takzvaná židovská branka. Novou bránu zbořili roku 1856, Horní roku 1829 a Dolní roku 1861. V průběhu několika desetiletí tak zmizely výrazné orientační body, které po staletí určovaly přístup do města.
Opevnění nebylo zárukou bezpečí
Hradby měly obrannou úlohu a vymezovaly městský prostor, ale jejich existence neznamenala, že Ivančice zůstávaly stranou válečných událostí. Roku 1424 město dobyli husité a drželi je jako základnu až do roku 1435. Tento příklad ukazuje, že opevněné město nebylo nedobytné a že jeho dějiny ovlivňovaly i širší konflikty.
Opevnění mělo také význam pro každodenní fungování sídla: brány soustřeďovaly vstupy a pomáhaly určit, kde město přechází do okolní krajiny. Zajímavým dokladem provázání obranných a hospodářských funkcí je městský mlýn, který byl později vestavěn do hradeb. Písemná zmínka o něm pochází z roku 1467.
Procházka, při níž město odkrývá svou minulost
Dochované části opevnění je nejlepší vnímat společně s historickým jádrem a hledat v jeho ulicích někdejší vstupní směry. Ivančice byly 20. listopadu 1990 prohlášeny městskou památkovou zónou, takže při procházce nejde jen o jednotlivý fragment zdiva, ale o širší historické prostředí, jehož uspořádání se vyvíjelo po staletí.
Zbytky hradeb se nacházejí ve veřejném městském prostoru, nejde však o návštěvnický areál s jednotným vstupem. Přístupnost konkrétních úseků se může lišit, proto je dobré počítat s tím, že některé části bude možné vnímat především z okolních ulic. Hradby tak zvou k pomalejší procházce: místo výrazné dominanty nabídnou drobné stopy, podle nichž lze skládat obraz někdejšího opevněného města.