Jemnické opevnění nejlépe vynikne ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že nejde o jedinou souvislou hradbu. Jeho dochované části se rozprostírají po historickém jádru a místy se staly součástí domů, ohradních zdí nebo teras. Přesto lze v jejich průběhu číst promyšlený obranný systém, který využíval jak mohutné kamenné zdi, tak samotnou krajinu.
Svah chránil město, jinde nastoupily zdi
Jemnice se rozvíjela na nepravidelném půdorysu a podobu opevnění určoval i její položení nad údolím řeky Želetavky. Jižní a západní stranu chránil příkrý svah, zatímco sever a východ byly zranitelnější. Právě tam bylo opevnění mohutnější. Městská obrana tak nebyla všude stejná: přirozené překážky doplňovaly zděné pásy tam, kde terén neposkytoval dostatečnou ochranu.
Obránci mysleli také na přístupové cesty. Příjezd k městu vedl podél hradeb, takže se příchozí po určitou dobu pohyboval v jejich dosahu. K systému patřily hlavní a parkánové hradby, příkop, val, brány i bašty. Východní část opevnění měla podle Atlasu české architektury dokonce tři pásy, zatímco většina systému byla dvojitá. Dochované hradební a parkánové zdi měří dohromady přibližně 1 340 metrů.
Od příkazu k opevnění k pozdně středověké přestavbě
Jemnice je písemně doložena už roku 1226. Přemysl Otakar I. vydal o rok později příkaz k jejímu opevnění a hradby jsou zmiňovány roku 1237. Pevné hradby potvrzuje privilegium Jana Lucemburského z roku 1327. Jednotlivé údaje zachycují různé okamžiky vývoje, nikoli jedno přesné datum, kdy by bylo možné prohlásit celý systém za dokončený.
Ve druhé polovině 14. století budovali Lichtenburkové dvojitý pás kamenných zdí. V dalších úpravách přibyly bašty a barbakány, tedy předsunuté obranné stavby před branami. Obrannou úlohu měl také hrad v jihovýchodní části města, později přestavěný na zámek. Příkop zvaný Jordán mohl být v případě ohrožení napuštěn vodou.
Malá branka a Kamenná panna
Výrazným místem opevnění je okolí Malé branky. Před vstupem do města se tu dochovalo předsunuté opevnění se čtyřúhelným barbakánem. Vnější branka vedla přes někdejší padací most do jeho prostoru a další, goticky sklenutou brankou se pokračovalo dovnitř. Vnější pravou stranu branky zdobí zazděný ženský figurální reliéf známý jako Kamenná panna.
S reliéfem jsou spojovány pověsti o zakladatelce města nebo o dceři Přemysla Otakara I. Jde však o legendární výklady, nikoli o ověřenou totožnost zobrazené ženy. Právě spojení skutečné středověké stavby s pozdějším vyprávěním dává tomuto místu zvláštní půvab: vedle čitelného obranného prvku tu žije i příběh, který si lidé předávali.
Brány, které proměnil čas
Také soustava Velké, respektive Horní brány, měla několik částí. Její podoba se změnila po požáru roku 1832, po němž část zanikla. Okrouhlý barbakán se dochoval, dnes je však zčásti zastavěn přízemním domem. Podle Turistického informačního centra Jemnice se zachovala značná část hradeb, tři bašty a dva barbakány; počet se může lišit podle toho, zda se započítávají celé stavby, jejich zbytky nebo části.
Opevnění není soustředěné do jednoho návštěvnického areálu a nemá společnou otevírací dobu. Při procházce historickým centrem proto stojí za to všímat si zdí i tam, kde na první pohled působí jako běžná součást zástavby. Úseky u Malé branky a navazující ulice nabízejí dobrý začátek: odtud lze hledat další stopy obrany, která v Jemnici spojila strategii, stavební um a výhody zdejšího terénu.