V 19. století patřila Kelč k významným střediskům výroby dřevěných dýmek. Místní fajky se dostávaly k zákazníkům v českých zemích, Rakousku, Uhrách i Polsku a podle muzejních údajů také do amerického Texasu. Jejich příběh dnes vypráví stálá expozice Po stopách kelečského dýmkařství, která ukazuje nejen hotové výrobky, ale i nástroje a podobu dílny.
Řemeslo, které živilo celé rodiny
Největší rozmach dýmkařství v Kelči nastal od 60. let 19. století. V té době tu podle údajů Muzea regionu Valašsko pracovalo 13 dýmkařských mistrů a 73 tovaryšů a pomocníků. Výroba přitom nebyla jen záležitostí několika samostatných dílen. Do práce se zapojovali také členové místních rodin, pro které mohlo řemeslo představovat obživu nebo vítaný přivýdělek.
Dýmky dostávaly jména podle svého vzhledu i podle míst, kam směřovaly. Mezi názvy odkazujícími na tvar patřily například „rybí ocas“, „kozí brada“ nebo „baňačka“. Jiné se označovaly jako „vídeňky“, „uherky“, „slovenky“ či „znojemky“ – podle předpokládaného odbytiště. Už samotné názvosloví tak připomíná, že Kelč nebyla uzavřeným řemeslným koutem, ale součástí širší obchodní sítě.
Od dřeva k hotové fajce
Výroba vyžadovala několik různých dovedností. Bylo třeba obstarat a připravit dřevo, vyřezat a vytvarovat jednotlivé části, zpracovat kovové součástky a nakonec výrobek povrchově upravit. K práci sloužily například šlapací soustruh, pilky, nože, kleště a kovadliny. Expozice přibližuje, jak rozmanité nářadí se za hotovou, na první pohled drobnou věcí skrývalo.
Mezi vystavenými předměty nejsou jen kelečské výrobky. Návštěvníci se mohou seznámit také s valašskými dýmkami zdobenými perletí, známými jako valašky, i s dýmkami z jiných oblastí a materiálů. Zastoupené jsou například pěnovky ze sépiolitu, porcelánky nebo hliněné gypsovky. Rozdíl mezi Kelčí a některými dalšími valašskými obcemi spočíval také v organizaci výroby: v Kelči působili profesionální, řemeslně vyškolení výrobci, zatímco jinde se dýmky často zhotovovaly podomácku.
Proč výroba postupně ustala
Úspěšné řemeslo začalo oslabovat ve 20. století. První světová válka přinesla zdražení a nedostatek materiálů, zároveň rostla obliba cigaret. Po rozpadu Rakouska-Uherska se zmenšila také některá dosavadní odbytiště. Hospodářská krize pak zasáhla počet výrobců výrazně: zatímco v roce 1930 se dýmkařstvím podle muzejního textu zabývalo dvacet lidí, o pět let později už jen čtyři.
Konec tradiční výroby souvisel také se znárodněním po roce 1948. Expozice tak není jen přehlídkou zajímavě tvarovaných předmětů. Ukazuje, jak se místní řemeslo mohlo rozrůst v obživu pro desítky lidí, získat zákazníky daleko za hranicemi a nakonec podlehnout změnám trhu i politických poměrů.
Kde expozici najdete
Muzeum dýmkařství sídlí v přízemí budovy penzionu v objektu někdejší staré školy na adrese Kelč 290. Expozici připravilo Muzeum regionu Valašsko ve spolupráci s městem; městský web uvádí její instalaci v roce 2012. Provoz bývá sezónní a návštěvu je vhodné předem telefonicky domluvit. Aktuální možnosti prohlídky je dobré ověřit u města před cestou.