Šumavská továrna na kočárky a hračky vyrostla z provozu, v němž zpočátku pracovalo jen několik lidí. Franz Watzlawick koupil roku 1878 v údolí Losenice nedaleko Rejštejna dřevařskou soustružnu poháněnou vodou. Zdejší podnik postupně rozšířil výrobu, přilákal stovky pracovníků a stal se důležitou součástí průmyslové historie oblasti.
Od drobných součástek k hotovým výrobkům
První výrobky měly blízko k řemeslné dílně: vznikaly tu kartáče, násady k bičům, ozdobné knoflíky nebo soustružené nohy ke stolům a židlím. Jak podnik rostl, přibyly truhlárna a ohýbárna dřeva i kovárna a dílny zámečnická, lakýrnická a čalounická. Rozšiřování provozu umožnilo přejít od jednotlivých dřevěných dílů k výrobě celých předmětů.
Watzlawickova továrna vyráběla loukoťová kola, kočárky a žebřinové vozy. V meziválečném období nabídku doplnily hračky, tříkolky, koloběžky, sáňky, lyže a dětský nábytek. Zboží se prodávalo po Čechách a firma měla obchodní zastoupení také v Praze a ve Vídni. Dětský kočárek z horského údolí tak mohl putovat daleko za hranice svého kraje.
Les, voda a práce pro okolí
Umístění závodu nebylo náhodné. V okolí bylo dostupné dřevo a vodní tok Losenice poskytoval energii původní soustružně. V době největšího rozmachu továrna podle regionálních údajů zpracovávala přibližně 7 až 10 tisíc kubíků dřeva ročně, mimo jiné bukového a javorového. Provoz nepřímo živil také místní těžaře a dopravce, kteří surovinu zajišťovali a dopravovali.
Po roce 1930 se počet zaměstnanců pohyboval přibližně mezi 230 a 250. Šlo tedy o podnik, jehož význam přesahoval samotný Rejštejn: regionální přehledy jej řadí mezi největší průmyslové provozy Kašperských Hor a okolí v první polovině 20. století. V kraji, který si dnes spojujeme hlavně s lesy a turistikou, připomíná továrna rozsah někdejšího zpracovatelského průmyslu.
Řemeslo mělo i své školy
Rozvoj výroby souvisel také s potřebou kvalifikovaných řemeslníků. V nedalekých Kašperských Horách vznikla roku 1878 odborná dřevařská škola. Vyučovala například truhláře, koláře, sedláře a lakýrníky a její absolventi nacházeli uplatnění i v továrně Bohemia-Werke. Škola a Watzlawickův podnik byly dvě samostatné instituce, jejichž příběhy se však potkávaly v potřebě odborné práce. Škola byla roku 1925 zrušena.
Válka a poválečný útlum
Za druhé světové války se výroba změnila a omezila převážně na dřevěné transportní bedny na munici. V závodě pracovali také váleční zajatci a nuceně nasazení lidé, kteří nahrazovali část chybějících kvalifikovaných pracovníků. Válečné období tak znamenalo nejen proměnu sortimentu, ale i zásadní změnu pracovních podmínek.
Po roce 1945 skončila tradiční výroba kočárků. Znárodněný podnik se věnoval montáži jednoduchého dílenského a kuchyňského nábytku a objekty později sloužily podniku SOLO Sušice, podle regionálních údajů až do konce 80. let. Následné chátrání uzavřelo kapitolu průmyslového provozu, který po desetiletí spojoval místní suroviny, řemeslo a obchod.
Ruiny jako připomínka průmyslové Šumavy
Dochované ruiny bývalých provozů umožňují představit si, jak rozsáhlý podnik mohl vzniknout v údolí obklopeném lesy. Nejde však o potvrzenou návštěvnickou atrakci s vyznačenou prohlídkovou trasou. Aktuální přístupnost je vhodné ověřit u města Rejštejn a do poškozených objektů nevstupovat bez potvrzení, že je to bezpečné.
Příběh továrny je zajímavý právě tím, jak propojuje zdánlivě vzdálené světy: sílu vody, šumavské dřevo, odborné školství i výrobky určené dětem a rodinám. Ruiny v Losenici připomínají, že Šumava nebyla jen krajinou lesní práce, ale také místem, kde se z místních surovin vyrábělo zboží pro široký trh.