Než se osm barokních světců usadilo v nikách ohradní zdi na severním nádvoří velehradského poutního areálu, vystřídali několik míst. Původně zdobili průčelí baziliky, později stáli na zdi u silnice a po jejím odstranění čekali zhruba dvě desetiletí v zahradě poblíž kostelíka Cyrilka. Do dnešní podoby se galerie vrátila až po restaurování v roce 2012.
Osm soch ve čtyřech dvojicích
Galerii tvoří svatí Benedikt a Bernard, Jan Křtitel a Jan Evangelista, Petr a Pavel a také Cyril a Metoděj. Takto po dvojicích byly plastiky původně rozmístěny ve výklencích průčelí baziliky. Jejich dnešní řada v nikách zdi návštěvníkům připomíná, že nejde o samostatně vytvořenou venkovní expozici, ale o součást starší výzdoby chrámu.
Sochy vznikly na sklonku 17. století a jejich autorství se obvykle připisuje Michaelu, případně Michalu Mandíkovi. Jisté však není. Opatrná formulace „připisované Michaelu Mandíkovi“ je proto přesnější než bezvýhradné označení za jeho dílo. I tato nejistota patří k příběhu plastik: jejich původní místo je známé, jméno tvůrce zůstává méně pevně doložené.
Z průčelí na zeď u silnice
Při opravách fasády kolem roku 1900 byly původní sochy z průčelí sneseny. Na jejich místo přišly nové plastiky od kroměřížského sochaře Ferdinanda Neumanna. Starší barokní díla pak našla nové umístění na ohradní zdi podél silnice. Přesun jim změnil okolí, nikoli však vazbu na velehradský chrám a jeho poutní areál.
Další stěhování souviselo s přípravou návštěvy papeže Jana Pavla II. v roce 1990. Stará zeď musela ustoupit, aby se u baziliky mohlo shromáždit velké množství poutníků. Sochy se tehdy přesunuly do zahrady poblíž Cyriliky, kde zůstaly přibližně 22 let. Jejich cesta tak odráží proměny místa, které se muselo přizpůsobovat nejen péči o památky, ale také velkým událostem.
Návrat do nik nové ohradní zdi
Současná galerie vznikla po obnově plastik a výstavbě nové ohradní zdi. V roce 2012 se sochy vrátily do nik, tentokrát na severní nádvoří. Zeď odděluje prostor poutního areálu od silnice a zároveň pomáhá utvářet klidnější zákoutí u baziliky. Nejde tedy jen o podstavec pro sochy: je součástí proměny celého areálu.
Podle publikovaných popisů měří plastiky přes tři metry. Ohradní zeď je uváděna jako přibližně 70 metrů dlouhá; její výška se mění podle toho, zda se na ni díváme od baziliky, nebo od silnice. Tyto údaje pomáhají představit si měřítko galerie, nejde však o aktuální zaměření. Při procházce je nejlépe vnímat celek přímo na místě: rytmus výklenků, dvojice světců i rozdíl mezi zdí a okolní architekturou.
Zastavení při návštěvě Velehradu
Galerie je venkovní součástí poutního areálu u baziliky, nikoli samostatnou expozicí s doloženou návštěvní dobou. K jejímu prohlédnutí není třeba hledat zvláštní vstup: sochy lze vnímat při procházce nádvořím. Za pozornost stojí nejen jejich jednotlivé postavy, ale také původní párové uspořádání, které se zachovalo jako důležitý klíč k jejich významu.
Velehradské sochy osloví i ty, kdo se běžně nezastavují u každého církevního monumentu. Jejich příběh se dá číst jako putování napříč třemi staletími: od barokní výzdoby baziliky přes změny kolem roku 1900 a velkou návštěvu v roce 1990 až po návrat po restaurování. Osm světců dnes znovu tvoří součást místa, pro které byly původně vytvořeny.