V sobotu 9. září 1871 ráno se v Plzni konala poslední veřejná poprava v tehdejším Rakousku-Uhersku. Na popraviště byl přivezen Jan Janeček, v soudních a matričních záznamech uváděný také jako Jan Serinek. Oběšen byl za sérii závažných trestných činů, mezi něž patřily vraždy, loupežné vraždy, pokus o vraždu, loupeže a krádeže.
Událost sledoval mimořádný dav. Dobový tisk odhadoval počet přihlížejících na 50 až 60 tisíc lidí. Popraviště přitom nestálo v centru města, ale na obecním pozemku jižně od tehdejšího západního vojenského cvičiště při Klatovské silnici. Právě tato poloha dnes vytváří zajímavou historickou hádanku: místo je možné zasadit do širšího prostoru Bor, přesnou dnešní parcelu však dostupné prameny jednoznačně neurčují.
Od útěku z Kartouz k plzeňskému soudu
Janečkův příběh začal už před plzeňským procesem. Jan Janeček a Josef Janeček byli v září 1869 odsouzeni za předchozí loupeže k osmnácti letům vězení. V dubnu následujícího roku uprchli z Kartouz, dnešních Valdic. Ke skupině se později přidal polský společník známý jako František Janeczko.
Po útěku zamířili do západních Čech. Skupina byla spojována s vraždou vojáka Jana Markytána u Poděbrad, zabitím čeledína Andrease Rotta poblíž Podbořan a vraždou obchodního příručího Leopolda Trávníčka u Chotíkova. Dobové zprávy se v některých podrobnostech liší, základní obraz je však zřejmý: uprchlíci za sebou zanechali řadu násilných činů a několik měsíců unikali spravedlnosti.
Josef Janeček byl zatčen 26. října 1870 v hospodě v dnes zaniklé osadě Horomyslice poblíž Chrástu. Jana Janečka dopadli o několik dní později, 30. října, v úkrytu na půdě cihelny mezi Tymákovem a Lhůtou. Plzeňské soudní líčení probíhalo od 22. do 27. května 1871. Rozsudek padl 30. května a žádosti o zmírnění trestu nebylo vyhověno.
Průvod pod vojenskou ochranou
V posledních dnech byl odsouzený držen v tehdejší plzeňské věznici v zadní části radnice. Podle dobových popisů působil před popravou klidně. V posledních hodinách hrál karty s dozorcem, ve 4:30 ráno se zúčastnil mše ve vězeňské kapli a po šesté hodině byl odvezen na popraviště.
Průvod vedl přes Dominikánskou, Solní a Klatovskou ulici směrem ke Klatovské silnici. Doprovázela jej silná vojenská eskorta, protože úřady se obávaly pokusu o osvobození odsouzence. Samotný výkon provedl Jan Piperger, c. k. mistr popravčí pro obvod zemského soudu v Čechách. Pomáhal mu jeho patnáctiletý nevlastní syn Leopold Wolschlager.
Janečkovo tělo zůstalo na šibenici až do pěti hodin odpoledne. Nejprve bylo pohřbeno pod popravištěm, později je katovi pomocníci přenesli na hřbitov u kostela Všech svatých, do části určené sebevrahům a nekatolíkům. Prameny se v časovém údaji tohoto přenesení rozcházejí.
Co dnes najdeme na místě popravy?
Tehdejší vojenské cvičiště se v dalších desetiletích proměnilo v prostor Borského parku. To svádí k jednoduchému tvrzení, že poprava proběhla přímo v dnešním parku. Tak jisté to ale není. Popraviště mělo ležet jižně od cvičiště, takže lze mluvit spíše o širším okolí dnešních Bor a Klatovské třídy.
Samostatný památník ani jednoznačně označený pietní bod na místě podle dostupných podkladů není. Návštěva Borského parku proto funguje především jako historická představa o proměně okraje města. Místo, které kdysi sloužilo vojenským cvičením a veřejné exekuci, dnes působí jako běžná městská zeleň.
V sousedství stojí také areál bývalé mužské trestnice Bory na Klatovské třídě. S příběhem plzeňského vězeňství souvisí, samotnou popravu však připomínat nemůže: trestnice vznikla až v letech 1874 až 1878, tedy několik let po Janečkově smrti.
Historii pomáhají hledat staré mapy
Kdo chce lokalitu prozkoumat důkladněji, může porovnat dnešní mapu s historickými plány Plzně, například z let 1864 a 1873. Městský mapový portál umožňuje sledovat, kde tehdy vedla Klatovská silnice, jak velké bylo vojenské cvičiště a jak se území postupně zastavovalo. Přesný bod popraviště z toho však nelze bez dalšího ověření určit.
Příběh Jana Janečka tak v Plzni nezanechal výraznou památku v podobě sochy nebo desky. Přesto stojí za připomenutí. Spojuje kriminální případ, proměnu městské krajiny i dějiny veřejných trestů v době, kdy poprava nebyla skrytým úředním úkonem, ale masovou podívanou. Při procházce Borským parkem dnes návštěvník míjí místo, jehož přesná poloha se z mapy pomalu vytrácí, ale jeho příběh zůstává součástí plzeňské historie.