Na Perníkové horce, v nadmořské výšce přibližně 585 metrů, stával na západním okraji Šošůvky zděný větrný mlýn holandského typu. Dnes ho připomínají nízké zbytky zdiva v místě zvaném U větráku. Kdo sem zamíří, nenajde zachované lopatky ani celé mlýnské těleso. Zajímavost místa spočívá v něčem nenápadnějším: v půdorysných stopách stavby a v příběhu, který se skládá jen z částečných dokladů a místní tradice.
Vznik, který nelze určit jedním datem
Podle regionálního turistického zdroje vznikl mlýn pravděpodobně krátce před rokem 1858. S jeho stavbou souvisí údaj, že obec měla prodat pozemek Josefu Kalovi. Jiný přehled zaznamenává mlýn až na mapách z roku 1880. Tyto informace si nemusí odporovat: mapový záznam potvrzuje, že stavba tehdy existovala, ale neříká, kdy přesně ji postavili.
O mlýně proto nelze mluvit jako o stavbě s bezpečně doloženým datem založení. Jeho počátky zůstávají přibližné, stejně jako některé pozdější události. Jistější je podoba mlýna: šlo o zděný objekt holandského typu, tedy o stavbu, jejíž tělo bylo pevné a otáčela se především střecha s větrným zařízením. Z někdejší technické funkce už dnes na místě nic celistvého nezůstalo.
Od mletí k bydlení
Posledním mlynářem měl být Karel Veselý ze Sloupu. Podle tradovaného, nikoli jednoznačně doloženého údaje mlýn v roce 1888 vyhořel. Tento rok je proto třeba brát s rezervou; dostupné informace nedovolují považovat požár za bezpečně potvrzenou událost v přesně určeném roce.
Po skončení mlynářského provozu budova nezmizela okamžitě. Začala sloužit k bydlení. V roce 1944 v ní podle přehledu větrných mlýnů žili Karel a Marie Šamalíkovi. Po druhé světové válce už stavba chátrala a postupně se proměnila ve zříceninu. Její osud tak nebyl jen příběhem technického zařízení, které přestalo pracovat: mlýn ještě nějaký čas plnil obytnou funkci, než jej opustili lidé i péče.
Co prozradilo odkryté zdivo
V roce 2013 bylo zdivo odkryto a průzkum ukázal více než pouhou obrysovou stopu. Odhalil části obvodových zdí, původní vchod i náznaky vnitřních příček. Pro návštěvníka jsou právě tyto detaily klíčem k představě, že tu kdysi stála členěná budova, nikoli jen neurčitá hromada kamení.
Stavba je zajímavá také použitým materiálem. Ve zdivu se uplatnily kulmské droby a prachovce, tedy místní horniny. Některé kameny mají načervenalý odstín, který souvisí se zvětráváním oxidů železa obsažených v drobách. Barva tak není jen povrchovou zvláštností, ale stopou geologického prostředí, z něhož byl stavební materiál získán. I v nízkých zbytcích se proto potkává historie lidské práce s charakterem zdejší krajiny.
Nenápadná zastávka v Šošůvce
Zřícenina leží poblíž kaple sv. Václava a sv. Anežky České a místního hřbitova. Turistické informace uvádějí místo jako volně přístupné. Při návštěvě je ale dobré počítat s tím, že jde o skromný pozůstatek: původní mlýn ani jeho větrné zařízení se nedochovaly a uvidíte především nízké zdivo a odkryté půdorysné stopy.
Větrák není památkou, která by na první pohled nabízela velkolepou podívanou. O to víc vybízí k pozornému čtení místa. Jeho zbytky připomínají, jak se technická stavba mohla stát domovem a nakonec zaniknout, zatímco její přesná chronologie zůstala neúplná. Při cestě Šošůvkou tak může jít o krátkou, ale výmluvnou zastávku u drobné technické památky na okraji obce.