V nenápadném pražském Braníku se po léta ukrývala sbírka, která by vydala na několik kapitol dějin kinematografie. Filmové muzeum Milana Wolfa nebylo velkou státní institucí, ale komorní galerií a depozitářem plným kamer, promítaček, plakátů, fotografií, filmových pásů i rekvizit. Jeho největší kouzlo spočívalo v tom, že film nepředstavovalo jen jako umění, ale také jako řemeslo, techniku a kus každodenní historie.
Kamera spojená s prvními českými filmy
Jádro sbírky tvořilo podle dobových popisů více než 2 000 kamer, fotoaparátů, promítacích přístrojů a dalších zařízení. K nejpozoruhodnějším exponátům patřila kamera značky Ernemann z roku 1902, spojovaná s Janem Kříženeckým. Právě Kříženecký patří k průkopníkům české kinematografie a jeho jméno se pojí například s filmem Jízda pražskou tramvají z roku 1907.
Ve Wolfově kolekci se nacházela také promítačka, kterou používal Viktor Ponrepo, jeden z průkopníků českého kina. Podle dobových materiálů byly oba historické přístroje stále funkční. Návštěvník tak nemusel sledovat pouze nehybné exponáty za sklem, ale mohl si představit, jak vypadalo promítání v době, kdy film ještě znamenal technický zázrak a každá projekce byla událostí.
Plakáty, filmové nudle a bioprogramy
Významnou část sbírky představovaly také papírové dokumenty. Dochovalo se přibližně 120 000 fotografií, některé zdroje uvádějí až kolem 150 000, a několik tisíc filmových plakátů. Nechyběly ani kompletní ročníky filmových časopisů od roku 1920. Pro poznání prvorepublikové kultury jsou přitom takové materiály cenné stejně jako samotná technika: ukazují, jak se filmy propagovaly, jak vypadaly tehdejší hvězdy a co od kina očekávali jeho diváci.
Milan Wolf se soustředil především na počátky kinematografie a český film do zhruba roku 1947. Sbíral například úzké litografické plakáty známé jako filmové „nudle“. Měřily přibližně 30 krát 90 centimetrů a vyráběly se hlavně mezi lety 1927 a 1947. Ve sbírce byly i čtyřlistové bioprogramy v obrazech, které divákům přibližovaly obsazení filmu a jeho délku. Jejich výroba podle Wolfa skončila v roce 1949.
Od dětského zájmu k soukromému muzeu
Wolf začal filmové materiály shromažďovat už jako dítě. Důležitou zkušeností pro něj byly návštěvy u pražského půjčovatele filmů pana Průchy. Setkával se tam s majiteli kin, filmových půjčoven i s dalšími nadšenci a postupně získával přístup k materiálům, které by jinak mohly zmizet. Později do sbírky přibývaly také pozůstalosti lidí spojených s provozem kin a distribucí filmů.
Ještě před Braníkem provozoval muzeum v bývalém nuselském kině Morava, později označovaném také jako Světovid. Pokus propojit kino s muzeem historické techniky a projekcemi starých filmů však ekonomicky nevyšel. Po několika letech se Wolf přesunul do menších prostor v Braníku, kde jeho galerie získala komornější charakter.
Depozitář, který pomáhal filmařům
Sbírka nesloužila pouze návštěvníkům. Kamery, promítačky, plakáty, fotografie a rekvizity si půjčovali také filmaři a televizní produkce. Wolfovy předměty se objevily například v seriálu Bohéma, ve filmu Lída Baarová nebo v dokumentech o hercích první republiky. Pomáhal také se zajištěním filmové projekce pro snímek Hartova válka s Brucem Willisem.
V Braníku se příležitostně konaly výstavy věnované osobnostem českého filmu. Připomínaly například Lídy Baarovou, Karla Högera nebo režiséra Martina Friče. Zajímavou součástí kolekce byly rovněž ručně kolorované filmy firmy Pathé. Wolfova sběratelská činnost přispěla také k uchování němého filmu Erotikon režiséra Gustava Machatého.
Jaký je osud sbírky dnes?
Milan Wolf zemřel v červnu 2024. Veřejně dostupné informace proto zatím neposkytují jistotu, zda galerie v Braníku nadále funguje, zda je sbírka přístupná a kdo ji případně spravuje. Starší údaje uváděly návštěvu po telefonické domluvě, tyto informace však nelze automaticky považovat za aktuální.
Adresa, se kterou bylo muzeum spojováno, je Branická 185/71 v Praze 4 – Braníku. Před případnou návštěvou je nutné ověřit současný stav přímo u vlastníků nebo správců objektu. Ať už bude další osud kolekce jakýkoli, Wolfovo muzeum zůstává pozoruhodným příběhem člověka, který po celý život uchovával technické i obrazové stopy po době, kdy se český film teprve rodil.