V Braníku se kostel neskrývá na náměstí ani mezi řadami městských domů. Dřevěná stavba Českobratrské církve evangelické stojí v prostoru po vytěžené skále, přímo pod strmou stěnou někdejšího lomu. Její poloha i skromné provedení připomínají, že vznikala v době, kdy bylo třeba hledat hlavně rychlé a dostupné řešení.
Kostel se měl původně stát jen přechodným domovem sboru, zhruba na dvacet let. Poválečné provizorium ale přežilo plánovanou dobu své existence a slouží dál. Právě v tom spočívá jeho zvláštní půvab: nejde o reprezentativní monument, ale o stavbu, jejíž podobu i příběh formovaly praktické potřeby a společné úsilí místních věřících.
Od kazatelské stanice k samostatnému sboru
Evangelická kazatelská stanice byla v Braníku zřízena 1. ledna 1942. Po skončení války se její představitelé pustili do obnovy sborového života; první poválečná schůze sborového výboru se konala 20. května 1945. Od 1. září 1946 už byl Braník samostatným farním sborem ČCE.
Sbor potřeboval vlastní místo pro bohoslužby a setkávání. Budovat kamenný kostel však v poválečných letech komplikoval nedostatek financí i stavebních hmot. Dřevěná budova nabízela možnost, jak získat potřebný prostor rychleji a s menšími náklady. Zároveň se počítalo s tím, že půjde později nahradit trvalou kamennou stavbou.
Poválečné provizorium a svépomoc
Projektant Pavel Bareš v dřevěném řešení viděl nejen úsporu času a peněz, ale také možnost zapojit do stavby samotný sbor. Svépomocná práce tak nebyla jen praktickým doplňkem projektu. Odpovídala situaci, v níž se lidé snažili vytvořit zázemí vlastními silami, i když materiál i prostředky byly omezené.
Branický návrh se inspiroval dřevěným tolerančním kostelem z konce 18. století v Hrubé Lhotě na Valašsku. Toleranční modlitebny vznikaly v jiné historické době, přesto tato inspirace spojuje poválečnou stavbu se starší tradicí evangelických modlitebních prostor. Nejde o kopii, ale o vzdálenou připomínku střídmých dřevěných kostelů, které sloužily především svému společenství.
Branický kostel byl slavnostně otevřen 9. května 1948. Původní stavba je ze smrkového dřeva. To, co mělo být provizorním řešením na omezenou dobu, se postupně stalo pevnou součástí života sboru i místní krajiny.
Stavba, která se proměňovala
Kostel nezůstal po celou dobu beze změn. V roce 1976 sbor pořídil varhany od smíchovského sboru ČCE; nejde tedy o původní vybavení stavby. Další výraznou úpravou bylo přistavění apsidy v roce 1990. Navrhl ji architekt David Vávra a její interiér je z borového dřeva.
Tyto doplňky ukazují, jak se původně zamýšlené provizorium přizpůsobovalo dlouhodobému používání. Kostel získal nové prvky, ale neztratil svou základní dřevěnou podobu. Jeho příběh proto není jen o poválečném nedostatku, nýbrž také o tom, jak se praktická stavba postupně zabydlela a stala se trvalým místem setkávání.
Dřevěný kostel pod skalou
Okolí dává stavbě neobvyklý rámec. Skála po těžbě a jednoduchá dřevěná architektura vytvářejí kontrast, který se v pražské městské krajině nevidí často. Kostel nepůsobí jako oddělená památka, ale jako místo, jehož charakter utváří také bývalý lom a jeho strmá stěna.
Najdete ho na adrese Modřanská 1821/118 v Praze 4, nedaleko zastávky MHD Přístaviště. Sbor zve zájemce k návštěvě, pravidelnou otevírací dobu pro veřejnost však neuvádí. Pokud chcete nahlédnout také dovnitř, je proto vhodné domluvit se předem. I při pohledu zvenčí ale stojí za to vnímat nejen dřevěnou stavbu, nýbrž i její pozoruhodnou cestu od časově omezeného řešení k živému kostelu, který Braníku slouží už řadu desetiletí.