Čas v umění nebývá jen tichým měřítkem dní. Může vystupovat jako ničitel krásy, života i uměleckých děl, ale také jako trpělivý svědek, který nakonec odhalí pravdu. Právě tuto dvojznačnost představí výstava Chronos ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Národní galerie Praha ji připravuje z grafických listů své Sbírky grafiky a kresby.
Od triumfu času k jeho satirické tváři
Výstava sleduje, jak se od 16. století do počátku 19. století proměňovalo zobrazování času. Její název odkazuje k Chronovi, personifikaci času, téma však zahrnuje i další postavy a alegorie. Návštěvníci se setkají například s představou triumfu času, s motivem času jako odhalitele a zachránce pravdy i s obrazy, které rozlišují mezi správným a marným využíváním času.
Jedním z vystavených děl má být Triumf času od Georga Pencze z doby kolem roku 1539. Už samotný námět napovídá, že nejde jen o výjev k obdivování. Alegorické grafiky pracovaly se symboly a postavami, které divákovi nabízely klíč k přemýšlení o lidském životě, pomíjivosti a hodnotách. Výstava tak může být zajímavá i pro ty, kdo se s podobnými obrazy běžně nesetkávají: ukazuje, jak obrazový jazyk předával složité myšlenky bez dlouhého výkladu.
Chronos bere, ale také odhaluje
V evropské ikonografii se Chronos někdy prolíná se Saturnem. Jejich významy se mohou překrývat a čas pak dostává hrozivější podobu: pohltí, co mu stojí v cestě, a nic pozemského před ním není zcela bezpečné. Zároveň však připomíná, že krása a sláva nejsou trvalé. Právě vědomí pomíjivosti může člověka obrátit k tomu, co má skutečnou cenu.
Výstava proto neukazuje čas pouze jako nepřítele. V některých alegoriích působí jako síla, která pravdu nezničí, nýbrž ji postupně vynese na světlo. Tato proměnlivost dává tématu osobní rozměr: čas může být zároveň hrozbou i měřítkem, podle něhož se ukazuje, co obstojí.
Hogarthova satira i novoročenka z Prahy
Odlišný pohled nabízí grafický list Williama Hogartha Čas zakuřuje obraz z roku 1761. Vedle vznešených alegorií se tak objevuje také satira, která dokáže s obrazem času zacházet s nadhledem a kritickým odstupem. Právě spojení rozličných přístupů může ukázat, že stejné téma mělo v grafice mnoho podob: od slavnostního triumfu po výsměšnou nebo znepokojivou scénu.
Časový oblouk výstavy navíc nekončí osmnáctým stoletím. Zahrnuje také novoročenku Josefa Berglera na rok 1812 nebo 1813, tedy drobný tisk z počátku 19. století. Takový příklad připomíná, že alegorie času nebyly vyhrazené jen monumentálním obrazům nebo učeným traktátům. Mohly vstupovat i do běžnějšího prostředí přání a novoročních tisků.
K výstavě se připravuje česko-anglická publikace Petry Zelenkové. Má mít 40 stran a obsahovat 25 reprodukcí, takže nabídne možnost vrátit se k dílům i po návštěvě galerie.
Výstava v renesančním paláci
Chronos se představí ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí 2. Budova stojí na místě čtyř středověkých domů, které zničil požár roku 1541. Renesanční rezidence byla dokončena v roce 1567 a její výraznou sgrafitovou výzdobu podle návrhu Josefa Schulze palác získal v letech 1870 až 1874. Historické prostředí tak výstavě přidává další vrstvu: grafické listy o pomíjivosti budou k vidění v paláci, jehož vlastní podoba prošla staletími proměn.
Národní galerie Praha uvádí termín výstavy od 19. října 2026 do 31. ledna 2027. Palác je podle aktuálně uváděných informací otevřen od úterý do neděle, návštěvu a praktické údaje je ale vhodné před cestou ověřit u galerie. K budově se lze dostat například tramvají 22 nebo metrem A ze stanic Malostranská či Hradčanská.