Na okraji Olomouce se skrývá krajina, která vznikala tisíce let a jejíž podobu později změnil člověk. Černovírské slatiniště je zbytkem někdejších rozsáhlejších mokřadů. Dnes tu vedle sebe najdeme vlhké louky, tůně, rozptýlenou zeleň i lužní les. Procházka zde není jen únikem do přírody: připomíná také, jak úzce souvisí voda v krajině s každodenním životem města.
Mokřad, který se tvořil po tisíciletí
Slatiniště začalo vznikat před více než deseti tisíci lety v mělké pánvi, z níž voda špatně odtékala. V podmáčeném prostředí se zbytky rostlin nerozkládaly obvyklým způsobem a postupně se ukládaly jako slatina. Výsledkem je prostředí, které se od běžné louky nebo lesa liší nejen množstvím vody, ale také podmínkami pro rostliny.
Černovírská lokalita je dnes mozaikou různých stanovišť. Vlhké louky střídají tůně a porosty lužního lesa, takže při procházce se proměňuje i charakter okolí. Z někdejších slatin na okraji Olomouce zůstala jen část, a právě proto má význam pečovat o její otevřené, podmáčené plochy.
Vzácné rostliny potřebují péči
Mezi cenné rostliny zdejších slatinných luk patří hvozdík pyšný a pryšec huňatý. V minulosti tu rostla také bříza nízká, druh spojovaný s chladnějšími obdobími po době ledové. Podle organizace Sagittaria je dnes na území České republiky vyhynulý.
Ochrana takového prostředí se neobejde bez aktivní péče. Louky se sečou, aby nezarůstaly, a podnikají se kroky k obnově populace matizny bahenní i ke zlepšení vodního režimu. Odborné materiály popisovaly výsevy a výsadby této rostliny, současně však upozorňovaly, že její dlouhodobé přežití závisí na stabilních vlhkostních podmínkách. Stav přírody se může měnit, proto je lepší vnímat tato opatření jako dlouhodobou práci než jako jednorázové řešení.
Voda, která městu pomáhala i krajině škodila
Proměnu slatiniště výrazně ovlivnilo zásobování Olomouce pitnou vodou. V oblasti byla roku 1889 uvedena do provozu vodárna, která sloužila jako hlavní zdroj vody pro město. Intenzivní čerpání postupně snižovalo hladinu podzemní vody a přispívalo k vysychání mokřadu i jeho ústupu.
Vodárna je zároveň zajímavým zastavením pro ty, které vedle přírody baví technická historie. Městské materiály ji spojují s naučnou stezkou a připomínají, že v roce 1960 přešla z parního na elektrický pohon. Příběh slatiniště tak ukazuje, že zásah do vodního režimu může mít dalekosáhlé následky i mimo samotné místo, odkud se voda čerpá.
Stezka, les a Černovírská kyselka
Naučná stezka Černovírským slatiništěm je podle dostupného podkladu dlouhá přibližně 2,5 kilometru a má pět informačních panelů. Lze ji spojit s procházkou Černovírským lesem, návštěvou historické vodárny a odbočkou k prameni Černovírské kyselky. Před cestou se vyplatí ověřit aktuální stav značení a průchodnost trasy; podmáčený terén může být citlivý na počasí.
Kyselka vyvěrá z průzkumného vrtu, který je známý od roku 1958. Městská publikace ji popisuje jako sirnatou vodu s obsahem železa a její výraznou chuť podkládá přítomnost sirovodíku. Protože aktuální rozbor vody není k dispozici, nelze z toho vyvozovat zdravotní účinky ani ji doporučovat k pravidelnému pití.
Výlet do Černovíra je nenáročnou příležitostí poznat přírodu na dosah města, ale také si všimnout její křehkosti. V několika kilometrech se tu potkává dávný vznik slatiny, vzácné druhy, péče o mokřad i dějiny olomouckého vodárenství.