Nejzajímavější na Hamerském mlýně je už jeho název. Přestože se mu říká mlýn, od počátku nesloužil k mletí obilí. Šlo o hamr, tedy kovářský provoz využívající sílu vody k pohonu pracovních zařízení. Historické místo leží na levém břehu Svitavy mezi brněnskými Obřany a Bílovicemi nad Svitavou, administrativně však patří do obce Kanice.
Od konečné tramvaje číslo 4 v Obřanech je to k areálu přibližně 1,6 kilometru. Cesta podél řeky vede krajinou, kde se dodnes potkává příroda s připomínkami průmyslové minulosti Brna a jeho okolí. Hamerský mlýn tak není izolovanou památkou, ale součástí širšího příběhu údolí Svitavy.
Od kovářské dílny ke specializované výrobě
Nejstarší doložená zmínka o objektu pochází z roku 1820. Podle dostupných údajů zde tehdy stála jednoduchá kovářská dílna. O několik desetiletí později se provoz proměnil ve specializovanější podnik. Kolem roku 1900 se tu začaly vyrábět rašple a pilníky, tedy nástroje, jejichž zhotovení vyžadovalo přesnou práci s kovem i odpovídající technické vybavení.
V pozdější době se v dílně vyráběla také ozubená kola. Areál proto býval spojován s označením pilnikárna. Nešlo o velkou továrnu v dnešním smyslu, ale o podnik, který dokázal využít místní podmínky: vodu jako zdroj energie, dostupné řemeslné znalosti a blízkost průmyslového Brna.
Vodní kolo jako srdce provozu
Technickým jádrem hamru bylo vodní kolo. Jeho otáčení se pomocí převodů a mechanismů přenášelo na stroje v dílně. Voda tak nepoháněla pouze jedno zařízení, ale celý pracovní systém, který umožňoval zpracovávat kov účinněji než při ruční práci.
Podle regionálních popisů šlo o konstrukci odvozenou od Zuppingerova kola. V historickém provozu se zmiňuje také článkový Ewartův řetěz, který patřil k technickému řešení přenosu síly. Pro návštěvníka může být obtížné představit si podobné zařízení bez pohledu na skutečný areál: právě zde je patrné, že industriální památka není jen stará budova, ale také soustava strojů, převodů a energetických vazeb.
Vodní pohon měl mít ještě další využití. Nesloužil jen k práci kovářských strojů, ale také k výrobě elektrické energie. Plány obnovy počítají s opětovným využitím vodního kola pro výrobu elektřiny a pohon mechanického kladiva. Uvažovaná Kaplanova turbína je v dostupných podkladech spojována s plánovanou či zamýšlenou malou vodní elektrárnou; nelze ji proto bez dalšího označovat za zařízení, které je dnes v běžném provozu.
Industriální architektura u řeky
Význam Hamerského mlýna nespočívá pouze v jeho výrobní historii. Pozornost si zaslouží také samotná obnova areálu. Pracuje s kamenným zdivem, zděnými stropy s valenými klenbami, dřevěnými vraty a dalšími prvky, které odkazují k průmyslovým stavbám 19. století.
Taková architektura působí v údolí Svitavy přirozeně. Stavba není okázalým palácem, ale účelovým místem, kde se musely vejít pracovní stroje, materiál i pohon. Klenuté prostory, robustní zdivo a návaznost na vodní tok připomínají dobu, kdy tovární provozy často vyrůstaly přímo v krajině a přizpůsobovaly se jejím možnostem.
Živé řemeslo místo pouhé kulisy
Po období chátrání koupil areál v roce 2007 umělecký kovář Daniel Hlobil. Na obnově a oživení místa se následně podílí obecně prospěšná společnost Kovářovo údolí, jejímž cílem je navrátit dílně s hamrem smysl a připomínat stará řemesla.
Označení kovářský skanzen se u Hamerského mlýna používá, přesnější je však mluvit o postupně obnovovaném řemeslném areálu. Nejde o klasické muzeum s jistou každodenní otevírací dobou. Při vybraných akcích, například při setkání uměleckých kovářů a řemeslníků Obřanský obr, se kovárna otevírá veřejnosti, probíhají ukázky práce s rozžhaveným železem a místo znovu naplní zvuk kovu a nástrojů.
Návštěvu je proto vhodné spojit s výletem podél Svitavy pěšky nebo na kole a aktuální možnosti prohlídky si předem ověřit. Hamerský mlýn nejlépe vynikne jako zastavení na trase: připomíná, jak se voda měnila v mechanickou práci, jak drobná dílna navazovala na průmyslové dědictví regionu a proč má smysl chránit i nenápadné technické stavby ukryté mimo hlavní turistické trasy.