Vypadá nenápadně, přesto vypráví o průmyslu, obchodu i řemeslném umění. Lesní cesta poblíž Černého Údolí je v delším úseku zpevněná valouny a odpadem z hyalitového skla. To, co by jinde skončilo jako výrobní odpad, se zde stalo součástí krajiny a dodnes připomíná dobu, kdy Novohradské hory patřily k důležitým sklářským oblastem.
Černé sklo, které mělo připomínat obsidián
Hyalit je neprůsvitné sklo, nejčastěji černé nebo červené. Černá varianta měla napodobovat obsidián, přírodní vulkanické sklo známé sytou barvou a leskem. Materiál byl tvrdý, ale zároveň křehký, takže jeho zpracování vyžadovalo zkušené broušení a řezání.
Červený hyalit je doložen od roku 1821. Zajímavou variantu představoval mramorovaný červenočerný hyalit, který vznikal přidáním střepů černého skla do červené hmoty. Výrobky z něj nebyly jen ozdobné. Díky neprůsvitnosti a odolnosti vůči změnám teploty se z hyalitu vyráběly také nádoby vhodné k uchovávání léčiv chráněných před světlem. Černé kusy se navíc zdobily zlatým dekorem.
Na hyalitu je pozoruhodné i to, co o něm nevíme. Přesná receptura nebyla zveřejněna a později se sklo nepodařilo vyrábět ve zcela srovnatelné kvalitě. S jeho vznikem a rozvojem výroby byl zásadně spojen rod Buquoyů, který v Novohradsku podporoval sklářské podnikání a využíval zdejší lesy, surovinovou základnu i obchodní cesty.
Sklárna se značkou Schwarzthaler Glas
Černé Údolí patřilo k mladším sklářským osadám Novohradska. Podle obecních historických materiálů se začalo utvářet v souvislosti se sklářskou hutí v letech 1837 až 1839. Výroba se později rozšířila a zdejší huť nabízela křišťálové, brusné, tabulové, barevné i bílé sklo. Nakonec se do jejího sortimentu zařadil také hyalit.
Výrobky putovaly pod označením Schwarzthaler Glas do Rakouska, Uher, Německa, Švýcarska, Ruska, Ameriky i Indie. Úspěch potvrzovala ocenění z významných výstav, mimo jiné v Paříži roku 1855, v Českých Budějovicích roku 1884, v Praze roku 1891 a v Chicagu roku 1893.
O přesném konci provozu sklárny se dostupné materiály rozcházejí. Jeden z nich uvádí rok 1903, jiný rok 1930. Jisté však je, že někdejší huť dnes připomínají především historické záznamy, archeologické nálezy a drobné stopy rozptýlené v okolní krajině.
Cesta jako neobvyklý pozůstatek výroby
Hyalitová cesta je zajímavá právě tím, že neslouží jako klasická expozice pod širým nebem. Nejde o upravený turistický cíl s tabulemi a přesně vyznačenou trasou. V lese se mohou objevit kusy skla, střepy a zbytky sklářských tavenin, přičemž není vždy možné určit, zda konkrétní nález pochází přímo z povrchu cesty, nebo ze stanoviště zaniklé sklárny.
Přesná poloha ani délka cesty nejsou v běžných turistických materiálech jednoznačně uvedeny. Místní si místo podle dostupných informací spíše chrání, a proto je vhodné vnímat jej jako nenápadnou historickou stopu, nikoli jako atrakci určenou k hromadným návštěvám. Pohyb vede lesním terénem a je třeba respektovat vlastnické i lesnické poměry.
Za sklem také na tvrz Žumberk
Černé Údolí je místní částí obce Benešov nad Černou v Jihočeském kraji. Jeho příběh zapadá do širších dějin novohradského sklářství, které má v regionu kořeny nejméně ve 14. století. Buquoyové zdejší výrobu výrazně rozvíjeli a z místních hutí postupně vznikla síť podniků, jejichž výrobky překračovaly hranice regionu i monarchie.
Koho zajímá hyalit podrobněji, může si jeho podobu prohlédnout ve stálé expozici Jihočeského muzea na tvrzi Žumberk u Nových Hradů. Vystavené ukázky černého a červeného hyalitu umožní lépe pochopit, proč byl tento materiál ve své době tak ceněný. Samotná cesta u Černého Údolí pak nabízí jiný druh zážitku: místo vitrín ukazuje, jak se průmyslová historie dokáže nenápadně vtisknout přímo do lesa.