Vedle továrních budov potřeboval textilní podnik také místa pro správu, kontrolu vstupu, dopravu i společenský život. V Josefínině údolí v Liberci se proto postupně utvářel soubor, který představuje méně nápadnou, ale důležitou stránku průmyslové historie Liebiegů. Jeho domy a provozní stavby stojí za pozornost právě tím, že ukazují, co všechno se skrývalo za chodem velké textilky.
Od manufaktury k rozsáhlému provozu
Začátek zdejšího průmyslového příběhu spadá do roku 1828. Johann Liebieg starší tehdy s pomocí svého bratra Franze koupil někdejší manufakturu hrabat Clam-Gallasů. Výroba se rozběhla následující rok a tovární komplex se postupně rozrůstal až do dvacátých let 20. století.
Josefínino údolí je vhodné chápat jako provozní areál mezi přehradou a továrnou, nikoli jako jiné jméno pro celé sousední Liebiegovo městečko. To bylo především zaměstnaneckým sídlištěm. Jeho domy a ulice navazovaly na principy zahradních měst a přizpůsobovaly se svažitému terénu. Obě části spolu souvisejí, ale vyprávějí odlišné příběhy: jedna o zázemí podniku, druhá o bydlení jeho zaměstnanců.
Domy pro správu i hosty
V prostoru mezi přehradou a továrnou vznikly dva úřednické domy z let 1908 až 1910. Dům čp. 8/V byl postaven jako novostavba, zatímco čp. 10/V prošel přestavbou podle návrhu architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty. Sloužil také jako hostinec, takže měl vedle pracovní funkce i společenskou roli.
K areálu patřil rovněž skleník a zahradní domek. Skleník se nedochoval; připomíná tak, že průmyslový areál nebyl tvořen jen výrobními a správními objekty, ale zahrnoval i prvky spojené s jeho každodenním prostředím. V roce 1914 jeho hranice vyznačily dva vrátné domky. Jejich přítomnost dokládá, jak důležitá byla kontrola vstupu do podniku.
Garáže, hrázdění a nová etapa výstavby
V blízkosti údolí vznikl také podkovovitě uspořádaný celek garáží a obytného domu. Pozornost na něm přitahovala hrázděná konstrukce s vyřezávanými hlavami. V letech 1922 až 1924 se soubor rozšířil o dvojdům a hostinský dům s mýtnicí. Budovy navrhoval Jakob Schmeissner a většinu z nich stavěl Richard Wojatschek.
Různorodost staveb odráží proměny podniku i potřeby jeho provozu: vedle úřednického bydlení tu byly vstupní objekty, garáže a místa určená hostům. Architektura tak neukazuje pouze reprezentaci, ale také praktické fungování textilky v době, kdy se rozšiřovala a přizpůsobovala novým způsobům dopravy.
Motorizace v sousedství
Samostatnou, ale tematicky blízkou stavbou je autodům Theodora Liebiega, dokončený roku 1904 podle projektu Jakoba Schmeissnera. Nejde o součást výše popsaného souboru Josefínina údolí. Přízemí autodomku sloužilo jako garáž s dílnou a montážní jámou, v zadní části se nacházela neobvyklá věž pro skladování pohonných hmot. Podle dostupného popisu mohl jít o jeden z prvních garážových autodomů ve střední Evropě.
Právě takové detaily rozšiřují pohled na průmyslový Liberec: textilní podnik znamenal nejen stroje a výrobní haly, ale také správní zázemí, dopravu a nové technické potřeby. Po druhé světové válce byl tovární provoz známý jako Textilana a většina továrního areálu byla zbořena v roce 2003. Zachované historické objekty v Josefínině údolí proto pomáhají číst někdejší rozsah a různorodost místa.
Údolí je městskou lokalitou, nikoli jednotným návštěvnickým areálem s doloženou otevírací dobou. Při procházce lze využít mapu v brožuře Po stopách Liebiegů a stavby si prohlížet z veřejných komunikací. Řada objektů slouží jako obytné domy, proto je namístě respektovat soukromí jejich obyvatel.