Na první pohled zaujmou rozměry. Při delším pozorování se ale Liberecká epopej mění v pátrání po jednotlivých výjevech, postavách a drobných příbězích. Deset velkoformátových obrazů liberecké dvojice Procesisté je zaplněno motivy, ke kterým se člověk může vracet znovu a znovu. Některé souvisejí s osobním prožitkem, jiné odkazují k městu nebo k širším otázkám lidského života.
Zajímavý není jen výsledek, ale i způsob, jakým obrazy vznikaly. Adam Windsor a Václav Kovář při malování improvizují a reagují jeden na druhého. Do procesu se u některých děl dostaly také podněty návštěvníků – jejich nápady, vzpomínky a asociace. Na starších obrazech s dvojicí spolupracoval rovněž Jan Simandl.
Malba jako společný rozhovor
Procesisté nevycházejí z jediného předem uzavřeného návrhu, který by pak jen převedli na plátno. Obraz se skládá postupně, během společné práce. Jeden malíř může navázat na motiv druhého, změnit jeho směr nebo do kompozice přidat vlastní nápad. Takový postup dává dílům proměnlivý charakter: vedle sebe se ocitají různá témata, nálady i výtvarné přístupy.
U některých obrazů se hranice mezi autory a publikem posouvá ještě dál. Při veřejném malování mohli lidé nabídnout své náměty a ty se později staly součástí výsledného díla. Podle autorů se do tvorby zapojily stovky návštěvníků. Nejde přitom o anonymní dekoraci, ale o způsob, jak do malby vpustit zkušenosti lidí, kteří v ní mohou rozpoznat něco vlastního.
Výrazným příkladem je obraz U jednoho stolu. Zachycuje liberecká místa, místní kapely i lidi a jeho podobu dotvářely nápady veřejnosti. Vznikal v liberecké Galerii Lázně v souvislosti s kandidaturou města na Evropské hlavní město kultury 2028. Plátno tak vedle osobních příběhů nese také otisk konkrétního města a jeho kulturního života.
Od snů až ke spolupráci s umělou inteligencí
Každé z deseti pláten má vlastní téma i princip vzniku. Obraz Sen skládá dohromady lidské sny, zatímco dílo Člověk se obrací k otázce lidství. Název Omlouvám se za zmatek napovídá, že autoři při jeho tvorbě spolupracovali s umělou inteligencí. Jednotlivé obrazy proto nepůsobí jako kapitoly jedné přesně vyprávěné epopeje; spíš nabízejí různé vstupy do světa asociací, vzpomínek a společného tvoření.
Drobných motivů je na plátnech tolik, že rychlá obhlídka sotva stačí. Pohled může přeskakovat od celku k detailu a zase zpět. Právě v tom spočívá část přitažlivosti výstavy: návštěvník si nemusí odnést jediný správný výklad. Může si v obraze najít vlastní souvislosti, chvíli u nich zůstat a při další návštěvě objevit něco, co předtím přehlédl.
Obrazy, hudba a prostor galerie
Liberecká epopej není sestavená pouze z pláten. Expozice propojuje malbu s hudbou, osvětlením a prostorem galerie, který byl pro obrazy upraven. Provozovatel zmiňuje meditativní hudbu Maoka i možnost posedět přímo u děl. Tempo prohlídky tak může být pomalejší než v běžné galerii: místo rychlého přecházení mezi exponáty je prostor k zastavení a soustředění.
Galerie vznikla v bývalém ateliéru jako navazující místo pro prezentaci obrazů. Provozovatel projekt popisuje jako nezávislou autorskou výstavu. Její název může připomínat známé cykly monumentálních maleb, tady však návštěvníka čeká současný projekt založený na improvizaci, vrstvení motivů a společné účasti.
Co vědět před návštěvou
Expozice se nachází na adrese Šlikova 406/9 v Liberci. Nejbližší zastávka MHD, Melantrichova, je přibližně 80 metrů daleko. Vstup do výstavy je bez schodů a uvnitř jsou místa k sezení, toaleta ale není bezbariérová. Provozovatel doporučuje vyhradit si alespoň dvě hodiny; součástí návštěvy je komentovaná prohlídka, po níž si lze obrazy prohlížet vlastním tempem.
Otevírací dobu a vstupné má provozovatel zveřejněné do 29. listopadu 2026. Pro pozdější termín je proto vhodné ověřit aktuální režim před cestou. U výstavy, která vybízí k pomalému pozorování, se každopádně vyplatí nespěchat a nechat si čas nejen na první dojem, ale i na drobnosti, které se ukážou až zblízka.