Na návrší Kostelec nad Tupadly měl v 19. století vzniknout jeden z nejpozoruhodnějších památníků českého národního obrození. Slavín měl být českou obdobou Walhally u Řezna, síně slávy určené významným osobnostem minulosti. Z velkorysého záměru však nakonec vyrostlo jen architektonické torzo – přesto natolik výrazné, že dodnes patří k nejzajímavějším romantickým památkám Liběchovska.
Sen mecenáše Antonína Veitha
Výstavbu zahájil kolem roku 1840 Antonín Veith, majitel liběchovského panství a mecenáš českých vzdělanců i umělců. Na návrší, kde dříve stála tvrz, chtěl vytvořit místo oslavující české dějiny, mytologii a kulturu. Název Slavín odkazoval nejen ke slávě, ale také ke slovanskému původu zamýšleného památníku.
Projekt zapadal do atmosféry českého obrození. S Veithovým okruhem byli spojováni například František Palacký, František Matouš Klácel, Bernard Bolzano nebo Jan Erazim Wocel. Památník neměl být izolovanou stavbou, ale součástí romantického krajinářského areálu s politickými a mytologickými významy.
Maurská věž místo klasicistního chrámu
Architektonický návrh připravil bavorský Wilhelm Gail, v českých památkových materiálech uváděný také jako Vilém Geil. Dochované podklady ukazují, že původní představa byla mnohem rozsáhlejší než dnešní podoba. Počítala s polygonální vstupní věží s vyhlídkovým ochozem a se třemi sály řazenými za sebou. V některých fázích se uvažovalo také o komplexu se dvěma nebo čtyřmi věžemi.
Výsledkem je centrální osmiboká stavba s výraznou polygonální věží a navazujícími přízemními objekty. Exoticky působící maurské prvky propůjčují Slavínu vzhled, který se v české krajině jen tak neopakuje. Areál se budoval až do roku 1873, avšak zůstal nedokončený. Po Veithově smrti v roce 1853 navíc jeho majetek zatížily finanční problémy, a původní plán se tak rozpadl.
Sochy, které skončily v Praze
Nejambicióznější částí projektu měla být galerie osobností českých dějin. Veith její sochařskou výzdobu zadal mnichovskému sochaři Ludwigu von Schwanthalerovi. Počet plánovaných plastik se v průběhu příprav měnil; podle různých fází projektu se hovoří o 12, 17 nebo 21 sochách, pozdější a obecně uváděný záměr počítal až s 24 postavami.
Na původním místě se však dnes žádná z těchto plastik nenachází. Národní muzeum uchovává osm dochovaných soch spojených se Slavínem: Libuši, Přemysla Oráče, svatého Václava, Přemysla Otakara II., Elišku Přemyslovnu, Jiřího z Poděbrad, Arnošta z Pardubic a Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Muzeum je vystavuje už od roku 1891, takže cestu za Slavínem lze symbolicky dokončit v Historické budově Národního muzea.
Památka za plotem
Slavín dnes není pouze osamělá věž. Kulturní památková ochrana se vztahuje také na zámeček, terasu s výklenky, špýchar, vstupní bránu, schodiště, dvojici ležících lvů a vymezené pozemky. V okolí se nacházejí i další hospodářské objekty a altán, který není památkově chráněný.
Výraznou novodobou kapitolou byla obnova či doplnění věže. Obec Tupadly uváděla, že v červnu 2024 se na Slavín vracela kopule, která měla po více než šedesáti letech znovu završit věž. Nejde však o dokončení původního Veithova projektu, nýbrž o současný zásah do dochované stavby.
Areál je v soukromém vlastnictví a podle dostupných turistických informací není běžně přístupný veřejnosti. Návštěvník by proto měl počítat spíše s pohledem z veřejně přístupných míst než s prohlídkou interiéru. Je důležité respektovat oplocení a případné zákazy vstupu. Pro orientaci lze použít adresu Tupadly 87, 277 21 Tupadly.
Slavín dobře zapadá do výletu po romantické krajině Liběchovska a Kokořínska. V okolí čekají Liběchov, Želízy, Vidim a další místa, kde se setkává příroda s představami 19. století o historii a národní identitě. Právě v tom spočívá kouzlo Slavína: není dokonalým památníkem podle původního plánu, ale působivým svědectvím o době, která se o takový památník pokusila.