Smrčina není zajímavá jen svou výškou. Na jejích svazích se vedle smrku výrazněji uplatňují také buk a jedle, což je v porovnání s mnoha dalšími částmi Šumavy pozoruhodné. Pohled na zdejší lesy však není jednoduchým návratem k nedotčené minulosti: jejich dnešní skladba souvisí také s tím, jak člověk krajinu v minulých staletích využíval.
Česká vrcholová kóta dosahuje přibližně 1 332 metrů nad mořem. Na rakouské straně hraničního masivu leží vrchol Hochficht, vysoký 1 338 metrů. Rozdíl je malý, ale jména i výškové údaje se vztahují k různým místům na obou stranách hranice.
Les s buky, jedlemi i složitou minulostí
Smrčina ukazuje, že šumavský les nemusí být jen stejnoměrný porost smrků. Místy tu najdeme lesní společenstva s větším zastoupením buku a jedle. Květnaté bučiny, které jsou pro některé šumavské svahy typické, se vyznačují pestrým bylinným patrem. Na Šumavě se ale zachovaly jen v některých lokalitách a nelze je bez dalšího vztahovat na celý masiv Smrčiny.
Opatrnost je na místě i při představě, že dnešní bukové porosty jednoduše dokazují, jak vypadal původní prales. Historická podoba lesů byla ovlivňována hospodařením a další činností lidí. Právě toto propojení přírody a lidských zásahů dává zdejší krajině další rozměr: les je zároveň živým prostředím i stopou dlouhého vývoje.
V širší oblasti se vyskytují vzácné druhy, například strakapoud bělohřbetý, lejsek malý, tetřev hlušec nebo rys ostrovid. Jejich přítomnost ale neznamená, že je při běžném výletu snadno zahlédnete. Nejlepší způsob, jak si přírodu Smrčiny užít, je zůstat na cestě, zachovat klid a respektovat pravidla národního parku.
Hřebenová cesta pro zdatnější turisty
Česká část Smrčiny leží v Národním parku Šumava. Jednou z možností výstupu je červeně značená hřebenová trasa ze směru od Zadní Zvonkové k Plechému. Na vrchol odbočuje značená cesta, jejíž závěrečný úsek měří přibližně 300 metrů. Výlet se popisuje jako náročnější a jeho celková délka závisí na zvoleném nástupu; orientačně může zabrat kolem čtyř hodin.
Nejde tedy o krátkou procházku, na kterou stačí vyrazit bez přípravy. Hodí se pevná obuv a před cestou také kontrola aktuálního stavu tras a pravidel pohybu v národním parku. V horách se navíc podmínky mohou měnit rychleji než v údolí.
Turistické popisy zmiňují výhledy z vrcholové oblasti, jejich rozsah se však může lišit podle počasí, místa na trase i stavu okolního porostu. Smrčina tak nemusí nabídnout jediný velký panoramatický okamžik; odměnou je i samotný výstup lesnatým pohraničním hřebenem.
Dva svahy, odlišné využití krajiny
Hranice tu odděluje nejen dvě země, ale také různé způsoby využívání krajiny. Česká strana masivu je součástí národního parku, zatímco sousední rakouský Hochficht je známý jako lyžařské středisko. Proměnlivý charakter svahů je tak patrný i bez toho, aby návštěvník překračoval hranici: na jedné straně převládá chráněná horská příroda, na druhé se uplatňuje zimní rekreace.
Okolí Smrčiny zahrnuje také prameništní a mokřadní stanoviště, která připomínají, že horská krajina není tvořena jen lesem a vrcholy. Při plánování výletu je proto dobré počítat s tím, že některá místa mohou být citlivá na pohyb lidí. Smrčina nabízí spojení výšlapu, pohraničního příběhu a rozmanité přírody, kterou stojí za to poznávat pomalu a ohleduplně.