Dva náhrobky ze začátku 17. století nejsou na tovačovském židovském hřbitově postavené mezi ostatními. Jsou zazděné v obvodové zdi. Pravděpodobně pocházejí ze staršího pohřebiště a připomínají dobu, o níž se dochovalo jen málo jistých údajů. Právě podobné detaily dělají z místa víc než soubor starých kamenů: jsou stopou dlouhého příběhu židovské komunity v Tovačově.
Hřbitov s dlouhou, ne zcela známou historií
Židovské osídlení města je písemně doloženo už v letech 1549–1550. Současný hřbitov při rybníku Plac, zvaném také Zvolenov, vznikl pravděpodobně až po třicetileté válce. Přesný rok založení ale známý není. Dnešní areál má přibližně obdélný půdorys, rozlohu 3 039 metrů čtverečních a obklopuje ho cihlová zeď. Od náměstí je vzdálený zhruba 300 metrů.
Na ploše se nyní eviduje 291 náhrobků, uspořádaných převážně do přibližně deseti neúplných řad. Nejstarší stély, které zůstaly na hřbitově, pocházejí z konce 17. století. Jsou z různých druhů kamene: vedle pískovce se uplatnila také žula, mramor, slepenec či vápenec. Některé náhrobky poškodila eroze, z dalších zbyla jen torza a část nápisů je dnes obtížně čitelná nebo se nedochovala vůbec.
Symboly, jména a rodinné vazby
Náhrobky lze číst i jako svědectví o životě komunity. Objevují se na nich například ruce kohenů, nádoby spojované s levity, strom, lev nebo koruna. Tyto motivy odkazují k náboženskému a rodinnému postavení zemřelých, zatímco hebrejské nápisy mohou přinést informace o jejich jménech i příbuzenských vztazích. I poškozený kámen tak může být důležitým pramenem pro poznávání místní minulosti.
Zvláštní pozornost přitahují dva kameny s letopočty 1614 a 1615 zazděné do obvodové zdi. Jejich přítomnost podporuje představu, že se v Tovačově pohřbívalo už na jiném, starším místě. Přesný původ kamenů však není jistý. Zůstávají tak hmatatelnou stopou, která otevírá otázku, kde leželo někdejší pohřebiště a jak se proměňovalo židovské osídlení města.
Obřadní síň Maxe Fleischera
Součástí areálu je obřadní síň postavená roku 1889 podle návrhu vídeňského architekta Maxe Fleischera. Její vznik podpořil David rytíř Gutmann, který se o dva roky dříve stal majitelem tovačovského velkostatku. Budova připomíná, že hřbitov nebyl jen místem posledního odpočinku, ale také součástí živého náboženského a společenského zázemí.
Dnes síň slouží jako malé muzeum. Expozice přibližuje židovský pohřební rituál, samotný hřbitov i historii zdejší komunity. Budova prošla obnovou v letech 1994–1996 a znovu v období 2011–2016. Návštěva tak může propojit prohlídku náhrobků s kontextem, který pomáhá porozumět jejich symbolům i významu obřadního prostoru.
Místo k návštěvě s respektem
Poslední pohřeb se zde konal roku 1942; v roce 1976 pak byl vydán zákaz dalšího pohřbívání. Hřbitov je kulturní památkou a připomíná komunitu, jejíž příběh byl součástí dějin Tovačova po několik staletí.
Areál bývá uzamčený. Podle dostupných informací lze klíč zapůjčit na tovačovském zámku, prohlídku je však třeba domluvit předem, zpravidla jeden až dva dny před návštěvou. Podmínky se mohou měnit, proto je vhodné si je před cestou ověřit. Při prohlídce jde o pietní místo, kde mají přednost klid a ohleduplnost.