Ještě před několika desetiletími tu nebyl mokřad v dnešní podobě. Terénní sníženina jižně od Holasic byla součástí podmáčené nivy, později ji překryla navážka a místo sloužilo jako pole. V roce 2000 však přišla obnova, která z někdejší zemědělské plochy vytvořila cenné útočiště pro mokřadní rostliny a živočichy. Tůň svaté Ludmily, často označovaná také jako Tůň Ludmila, je dnes připomínkou původního charakteru krajiny kolem řeky Svratky.
Od drobných rybníčků k poli a zpět
Okolí Holasic bývalo výrazně vlhčí než dnes. Ještě ve 30. letech 20. století se v prostoru nacházely drobné rybníčky a další vodní prvky. Proměny hospodaření ale vedly k navážení terénu a jeho využití pro zemědělství. Z původně rozsáhlejších mokřadů zůstal jen zlomek.
Právě dochovaná sníženina se stala základem revitalizace v roce 2000. Obnova proběhla v rámci Programu péče o krajinu Ministerstva životního prostředí a jejím cílem bylo znovu vytvořit podmínky pro mokřadní společenstva. Lokalita má nepravidelný, přibližně ledvinovitý tvar a rozlohu kolem 6,5 hektaru. Tento údaj se vztahuje k širší revitalizované lokalitě, nikoli nutně pouze k vodní hladině.
Mokřad, který nemusí být stále plný vody
Jedním z nejzajímavějších rysů Tůně svaté Ludmily je její přirozený vodní režim. Jde o periodickou tůň, která v průběhu roku pravidelně vysychá. Návštěvníka proto nemusí čekat stabilní hladina jako u rybníka nebo vodní nádrže. Vzhled místa se mění podle množství srážek, průběhu počasí a aktuální sezony.
Vysychání přitom není známkou toho, že lokalita nefunguje. Naopak patří k přirozenému rytmu tohoto typu mokřadu a pomáhá utvářet podmínky pro specifická rostlinná i živočišná společenstva. Při návštěvě tak může tůň působit pokaždé jinak – od vodní plochy s bujnou vegetací až po mělké, částečně obnažené dno.
Rostliny a obojživelníci v nivě Svratky
Po revitalizaci se složení vegetace poměrně rychle proměnilo. V souvislosti s lokalitou jsou uváděny například leknín bílý, kosatec žlutý, bublinatka jižní a žebratka bahenní. Nejde o neměnný seznam ani záruku, že všechny druhy uvidíte při každé návštěvě, přesto dobře ukazují přírodní hodnotu místa.
Tůň je spojována také s výskytem obojživelníků. Regionální materiály zmiňují čolky a kuňku ohnivou, která patří k nápadným obyvatelům mělkých vod a mokřadů. Lokalita tak funguje jako důležitý zbytek původní nivy a významný krajinný prvek v jinak značně pozměněném prostředí.
Zastavení na cestě kolem Holasic
Tůň svaté Ludmily není místem, kam se míří za velkým turistickým areálem nebo množstvím atrakcí. Její půvab spočívá v klidu, otevřené krajině a možnosti pozorovat, jak se mokřad během roku proměňuje. U lokality se nachází jednoduché odpočinkové zázemí s dřevěným stolem a lavičkami, takže může posloužit jako krátká pauza při pěším nebo cyklistickém výletu.
Místo je zmiňováno na naučné stezce Mikroregionem Rajhradsko jako zastavení číslo 8 a leží také na trase jihomoravské Svatojakubské cesty. Z Holasic se lze vydat směrem k nivě Svratky po trasách vedoucích jižně od obce. Protože lokalita nemá jednoznačnou poštovní adresu, hodí se pro orientaci název Tůň Ludmila nebo přibližné souřadnice 49.0671° severní šířky a 16.6066° východní délky.
Jak se chovat u tůně
Při návštěvě je dobré počítat s tím, že cesta i samotné okolí mohou být po dešti podmáčené a v suchém období naopak bez vody. Tůň je především místem k pozorování, nikoli ke koupání nebo procházení mokřadem. Ohleduplný návštěvník zůstane na cestě, nebude vstupovat do citlivých částí lokality a dopřeje klid rostlinám i živočichům.
Obnovená tůň u Holasic ukazuje, že i zdánlivě nenápadná sníženina může mít velký význam. Když se jí vrátí voda a prostor pro přirozený vývoj, dokáže znovu nabídnout útočiště druhům, které z intenzivně využívané krajiny mizí.