Jen málokterá galerie v Česku nabízí tak působivé spojení architektury a umění jako Galerie Lázně Liberec. Sídlí v někdejších Městských lázních Františka Josefa I., monumentální novorenesanční budově z let 1900 až 1902. Z hygienického zařízení pro obyvatele města se během více než jednoho století stalo kulturní centrum, které galerie označuje za Muzeum evropského umění a podle vlastních údajů také za čtvrtou největší galerii v České republice.
Od veřejných lázní k výstavním sálům
Budovu navrhl vídeňský architekt Peter Paul Brang a její stavbu vedl liberecký stavitel A. Bürger. Lázně vznikly jako připomínka padesátého výročí vlády císaře Františka Josefa I. V době, kdy většina domácností neměla vlastní koupelnu, plnily především praktickou a hygienickou funkci. Svému původnímu účelu přestaly sloužit v roce 1984 a poté objekt dlouhá léta chátral.
Město Liberec jej odkoupilo v roce 2005 a začalo hledat způsob, jak historickou stavbu zachránit a smysluplně využít. Řešením se stala konverze na galerijní centrum. Rekonstrukce probíhala od září 2011 necelé dva roky a zahrnula také novostavbu depozitáře. Celkové náklady dosáhly podle města přibližně 360 milionů korun s DPH.
Galerie se do lázní přestěhovala z Liebiegova paláce na přelomu let 2013 a 2014. Veřejnosti se otevřela v únoru 2014. Za architektonickým řešením stojí liberecký ateliér SIAL pod vedením architekta Jiřího Bučka. Citlivá proměna získala několik významných ocenění, mimo jiné Grand Prix architektů, Cenu Klubu Za starou Prahu a hlavní cenu Stavby roku Libereckého kraje za rok 2014.
Historie, která zůstává součástí návštěvy
Největší síla budovy spočívá v tom, že rekonstrukce její minulost neschovala. Historický plášť a řada původních prvků se setkávají se současnými zásahy, které slouží výstavnímu provozu. Výrazným místem je někdejší bazén. Jeho vana byla překryta pískovanou skleněnou podlahou, takže prostor pod ní zůstává patrný a zároveň pomáhá prosvětlit výstavní úroveň pod podlahou.
Návštěva tak není jen cestou mezi obrazy. Samotná architektura připomíná, jak se mění potřeby města i význam veřejných staveb. Z někdejšího místa každodenní hygieny se stal prostor pro setkávání s uměním, vzdělávání a kulturní program.
Více než 22 tisíc děl z celé Evropy
Kořeny galerie sahají do roku 1945, kdy bylo rozhodnuto o samostatném zázemí pro výtvarné sbírky libereckého muzea. Instituce byla založena v roce 1953. Dnes spravuje více než 22 tisíc uměleckých děl, podle zaokrouhlených údajů zhruba 23 tisíc. Ve sbírkách jsou obrazy, grafiky, kresby, plastiky i další historické předměty z Čech, Německa, Rakouska, Francie, Nizozemska a dalších evropských zemí.
Významnou roli v příběhu sbírek sehrál Heinrich von Liebieg, sběratel a mecenáš spojený s Libercem. Právě jeho odkaz patřil k tématům jedné z dosavadních stálých expozic. Do července 2026 galerie představovala také expozice věnované umění na vlnách a nizozemské malbě. Po více než dvanácti letech jejich provoz skončil a připravuje se nová prezentace sbírek, jejíž otevření je plánováno na podzim 2027.
Galerie v nové etapě
V roce 2026 prochází galerie modernizací osvětlení. Úpravy se týkají výstavních i provozních prostor, depozitářů, venkovního nasvícení a také osvětlení skleněné podlahy v prostoru bývalého bazénu. Výstavní prostory jsou proto podle aktuálních plánů uzavřeny od 13. července do 16. října 2026 a znovuotevření je avizováno na 17. října. Návštěvníci by si měli před cestou ověřit aktuální režim; během uzavírky má zůstat v provozu kavárna a Design Shop.
Po otevření má galerie představit mezinárodní výstavy Erwina Wurma, dvojice Małgorzata Mirga-Tas a Sráč Sam a umělce Kvet Nguyễn. Instituce přitom není pouze výstavním sálem. Nabízí programy pro školy, dílny a workshopy, komentované prohlídky, přednášky, koncerty, knihovnu zaměřenou na výtvarné umění, kavárnu i obchod s designem.
Galerie Lázně Liberec se nachází v ulici Masarykova 723/14. Už samotná budova stojí za pozornost, výstavní program k tomu přidává důvod k delší návštěvě. Je to místo, kde lze během jediného odpoledne sledovat proměnu městské architektury, objevovat evropské umění a připomenout si, že i chátrající stavba může získat nový, překvapivě živý život.