V Hořicích na Šumavě se pašijové hry nehrají jen jako divadelní představení. Jsou připomínkou místní historie, občanské vytrvalosti i kulturního dědictví, které dokázalo přežít velké změny 20. století. V roce 2025 byly hořické pašijové hry zapsány na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.
Od cisterciáků k tradici z roku 1816
Hořice patří k nejstarším sídlům na Českokrumlovsku. První písemná zmínka pochází z roku 1272 a od roku 1290 obec náležela cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. Právě s působením vyšebrodských mnichů se spojují nejstarší kořeny místních náboženských her. Podle hořické farní kroniky měli cisterciáci do zdejšího kraje přinést také hru o Kristově utrpení.
Za bezpečně doložený začátek novodobé tradice se však považuje až rok 1816. Tehdy místní tkadlec Paul Gröllhesl s pomocí faráře sepsal hru o utrpení a smrti Ježíše Krista. Zpočátku se hrálo v hostinských místnostech, postupně se přidávali místní ochotníci a představení získávalo kostýmy i pevnější divadelní podobu.
Velké divadlo pod šumavským svahem
Zásadní proměnu přinesla 90. léta 19. století. Podle návrhu profesora Josefa Johanna Ammanna vznikla v letech 1892 a 1893 nová divadelní budova, která měla hořické hry přiblížit slavným pašijovým inscenacím v bavorském Oberammergau a rakouském Brixleggu. Premiéra se konala 25. června 1893.
O představení byl mimořádný zájem. Během prvních dvou let podle historických podkladů dorazilo přibližně 80 tisíc návštěvníků a hlediště bylo rozšířeno zhruba na dva tisíce míst. Tehdejší hry se hrály převážně německy. Český překlad vznikl v roce 1923 a později vyšel šestkrát knižně.
Hořice se tehdy dostaly i do dějin filmu. V roce 1897 sem přijeli američtí filmaři a natočili pašijový snímek. Materiály hořické společnosti jej označují za první hraný film natočený na území dnešní České republiky; premiéru měl ve Filadelfii a následující rok také v New Yorku. Toto označení je však vhodné chápat jako tvrzení pořadatelů.
Zákaz, zánik a obnova
Pašijová tradice byla přerušena během druhé světové války. Krátké obnovení přišlo v letech 1947 a 1948, poté však komunistický režim hry zakázal. Původní areál postupně zanikl a zdálo se, že s ním zmizí i jedna z nejvýraznějších kulturních tradic Hořic.
Nová kapitola se začala psát po roce 1989. Společnost pro obnovu pašijových her vznikla na konci roku 1990 a první česká obnovená představení se uskutečnila v roce 1992. Na jejich podobě se podíleli například autor textu Jindřich Pecka, skladatel Jaroslav Krček a režisér Antonín Bašta.
Amatérští herci v přírodním amfiteátru
Dnešní inscenace se koná v přírodním amfiteátru vybudovaném v sousedství někdejšího divadla. Scéna je zasazena do zalesněného svahu a hlediště chrání zastřešení. Příběh vede diváky od Ježíšova příchodu do Jeruzaléma přes Poslední večeři, Getsemanskou zahradu, zatčení, soudy a křížovou cestu až k ukřižování a vzkříšení.
Na představení se podílejí převážně amatérští herci z Hořic i okolí. Podle oficiálních materiálů vystupuje více než 80 účinkujících a hudbu vytvořil Jaroslav Krček. Právě osobní nasazení místních lidí dává inscenaci zvláštní atmosféru: nejde o vzdálenou profesionální produkci, ale o tradici, kterou obec sama udržuje při životě.
Hořice jsou zároveň členem mezinárodního společenství pašijových společností Europassion a udržují kontakty s podobnými soubory v Rakousku, Francii a dalších evropských zemích. Místní představení tak patří nejen k historii Českokrumlovska, ale i k širší evropské tradici pašijových her.
Tip pro návštěvu
Pašijové divadlo najdete na adrese Hořice na Šumavě 202. Hraje se za každého počasí, hlediště je bezbariérově přístupné a návštěvníkům slouží také občerstvení a bezplatné parkoviště. Představení trvá přibližně 90 minut a sedí se na lavičkách s opěradlem bez číslování míst.
Pro rok 2026 jsou uvedeny termíny 6. června od 20:30 a 13. června od 19:30. Druhý večer má doplnit koncert Musica Bohemica a komentované putování za hořickými pašijemi. Protože se program, vstupné i podmínky mohou měnit, je vhodné před cestou ověřit aktuální informace u pořadatelů. Návštěvu lze spojit s prohlídkou kostela svaté Kateřiny, místním muzeem, křížovou cestou nebo výletem do šumavské krajiny.