Jediné zachované pole dnes připomíná most, který kdysi překračoval údolí Jihlavy ve výšce přibližně 42 metrů nad řekou. Starý Ivančický viadukt nebyl jen dlouhou železniční spojnicí mezi Brnem a Vídní. Jeho kovová konstrukce patřila k odvážným technickým řešením druhé poloviny 19. století a musela se vypořádat také s písčitým, nestabilním podložím.
Most na trati mezi Brnem a Vídní
Viadukt vznikl jako součást železničního spojení Brna s Vídní přes Hrušovany nad Jevišovkou a Střelice. Návrh zpracoval stavební ředitel Karl von Ruppert, který se při něm inspiroval francouzskými vzory. Stavba začala v roce 1868 a dokončena byla o dva roky později.
Most překlenul údolí řeky Jihlavy v prostoru mezi Ivančicemi a Moravskými Bránicemi. Podle městských údajů měla jeho nosná konstrukce délku 373,5 metru. Zdroje se však v délce rozcházejí: jiný městský dokument uvádí 337,5 metru. U historické stavby se proto vyplatí všímat si i toho, že zdánlivě jednoduchý údaj nemusí být v podkladech jednotný.
Železo nahoře, litina v pilířích
O viaduktu se někdy mluví jako o celokovovém mostě, přesnější popis ale ukazuje, že nešlo o konstrukci z jediného materiálu. Nosná konstrukce byla ze svářkového železa francouzsko-belgického původu, zatímco v pilířích se uplatnily litinové trubky. Městský rozvojový dokument stavbu označuje za první celoželezný most v Rakousku-Uhersku.
Most měl šest polí a pět pilířů. Každý pilíř tvořily čtyři litinové trubky o vnějším průměru zhruba 50 centimetrů, vyplněné betonem. Nešlo tedy o masivní zděné podpěry: jejich trubková podoba byla součástí konstrukčního řešení, které pomáhalo nést dlouhý most nad hlubokým údolím.
Zajímavý detail se skrývá i ve stěnách trubek. Jejich tloušťka nebyla všude stejná, což krajský informační systém spojuje s tehdejším způsobem horizontálního lití. Pilíře navíc stály na kamenných základech v písčitém podloží. Viadukt tak nebyl technickým výkonem jen kvůli své délce a výšce: důležitou výzvou bylo také bezpečně založit podpěry v méně stabilním terénu.
Nový most a poslední vlak
Po více než století provozu přestal starý viadukt vyhovovat. Opodál proto vznikl nový most, zprovozněný v roce 1978. Poslední vlak na staré konstrukci podle městského webu projel 9. listopadu 1979. Tyto údaje se někdy mohou plést: rok 1978 označuje zprovoznění náhrady, zatímco datum z roku 1979 se vztahuje k poslednímu vlaku na původním viaduktu.
Původní konstrukce byla později z velké části odstraněna. Při demontáži v roce 1999 se jedno krajní pole ponechalo jako ukázka technické památky; městský rozvojový dokument jej označuje za kulturní památku. Dnešní podoba místa je tedy torzem, nikoli zachovaným železničním mostem v celé délce.
Co lze vidět dnes
Fragment se nachází nad silnicí z Ivančic do Moravských Bránic a nad řekou Jihlavou. Při pohledu na něj stojí za to představit si původní rozsah stavby: šest polí, pět štíhlých podpěr a koleje vysoko nad údolím. Právě kontrast mezi dochovaným jediným polem a někdejším viaduktem dává místu zvláštní působivost.
Jde o technickou památku, ne o průchozí železniční cestu. Podklady nepotvrzují, že je fragment přístupný k prohlídce zblízka, proto není vhodné na konstrukci vstupovat ani po ní lézt. I při pohledu z bezpečného místa ale ukazuje, jak se železniční stavitelství 19. století pokoušelo překonat nejen vzdálenost, ale i složité podmínky krajiny.