Asi devět metrů dlouhý pískovcový blok, jehož povrch rozbrázdila voda a protínají křemenné žíly, působí v lesním prostředí jako dílo lidského sochaře. Rýbrcoulovo srdce ale tvarovaly především přírodní procesy. Největší z několika oblých pískovcových bloků na severní elevaci Borotínského hřbetu měří přibližně devět metrů na délku, sedm na šířku a podle místa až tři metry na výšku.
Skála, kterou čte voda
Na Rýbrcoulově srdci je dobře patrné, že pískovec není všude stejně odolný. Úzké křemenné žíly skálu zpevňují, zatímco srážková voda postupně vymílá měkčí části mezi nimi. Výsledkem jsou mělké žlábky a rýhy, které se odborně označují jako škrapy. Zblízka tak útvar nepůsobí jako hladký balvan, ale jako povrch poskládaný z různě výrazných linií a prohlubní.
Skála není v okolí osamocená. V lese se nacházejí další pískovcové výchozy a balvany, menší než hlavní útvar, ale společně připomínají, že zdejší krajinu utváří širší skalní reliéf. Rýbrcoulovo srdce je jeho nejvýraznějším bodem a měřítko jeho rozměrů vynikne nejlépe ve chvíli, kdy se člověk ocitne přímo u něj.
Od Rübezahls Herz ke Krakonošovi
Jméno skály odkazuje k Rýbrcoulovi, postavě spojené s Krakonošem. Názvosloví má přitom delší historii než dnešní turistické značení: na promenádním plánu někdejších lázní z osmdesátých let 19. století se objevuje německé označení „Rübezahls Herz“ i české „Srdce Krakonoše“. Muzeum regionu Boskovicka klade skálu na úpatí Borotínského čihadla, do někdejšího lázeňského lesoparku mezi Borotínem a Velkou Roudkou.
S místem se pojí vyprávění o obrech, Krakonošovi a nadpřirozených událostech. Patří k místní lidové tradici, nikoli k doloženému vysvětlení vzniku skály. Právě souběh výrazného přírodního útvaru, starého výletního prostředí a pověstí ale pomáhá pochopit, proč si kámen vysloužil jméno, které se dobře pamatuje.
Přírodní tvar a lidské stopy
V okolí se nacházejí také drobné stopy po člověku. U skály jsou popisovány tři schody vytesané do kamene a prohlubeň připomínající jednoduché sedátko. Při prohlídce je proto zajímavé rozlišovat, co vzniklo působením vody a zvětrávání a co mohlo být upraveno rukou člověka. Samotné schody ani sedátko však nejsou důvodem považovat celý skalní tvar za uměle vytvořený.
Popisy polohy Rýbrcoulova srdce nejsou zcela jednotné. Některé jej spojují s temenem Opatovického hradiska, zatímco muzejní popis uvádí úpatí Borotínského čihadla. Tyto názvy proto není vhodné zaměňovat za označení téhož místa. Opatovické hradisko i Rýbrcoulovo srdce patří k zajímavostem širšího okolí a obě se objevují na trase naučné stezky Hanýsek.
Výlet po Hanýsku
K Rýbrcoulovu srdci lze dojít po naučné stezce Hanýsek, která vychází z Velkých Opatovic a vede převážně po polních a lesních cestách. Během výletu stezka míří také ke zbytkům Opatovického hradiska a dalším místním zajímavostem. Skála tak může být jedním ze zastavení na delší trase, nikoli nutně jediným cílem cesty.
Jde o lesní lokalitu bez běžné poštovní adresy, takže se před výpravou hodí turistická mapa. Značení i stav lesních cest se mohou měnit. Na místě pak stojí za to chvíli zůstat a prohlédnout si povrch z různých stran: drobné žlábky, světlé křemenné linie i balvany v okolním lese ukazují, jak pestrá může být krajina, která na první pohled působí nenápadně.