Vysoká zahrada je místo, kde se vyplatí dívat nejen na to, co z dávného sídla zůstalo, ale také na to, co o jeho minulosti říká archeologie. Hradiště severně od Dolních Věstonic bývá někdy označováno jako velkomoravské. Přesnější je však mluvit o raně středověkém hradišti, jehož hlavní období spadá do 11. a 12. století.
Hradiště mezi dvěma řečišti
Lokalita leží mezi starým a novým řečištěm Dyje, jižně od silnice z Dolních Věstonic do Strachotína. Řeka tu nebyla jen kulisou. Její tok utvářel podobu sídla i jeho okolí: jižní část hradiště podle odborného popisu časem zničil meandrující proud. Pozdější proměny krajiny přineslo také budování vodní nádrže, při němž byla v 80. letech 20. století narušena část opevnění.
Půdorys hradiště měl přibližně trojúhelníkový tvar. Na severu, východě a západě se zachovaly valy, které místy dosahují výšky až šesti metrů. Právě terénní reliéf je dnes jednou z nejvýraznějších stop někdejšího sídla. V pramenech se uvádějí různé údaje o jeho rozloze: odborná studie popisuje asi 7 750 metrů čtverečních vnitřního prostoru, zatímco památkový záznam pracuje s plochou přibližně tří hektarů. Jde zřejmě o odlišně vymezené části lokality, proto čísla nelze jednoduše zaměňovat.
Ne velkomoravské, ale raně středověké
Podle Národního památkového ústavu bylo nížinné hradiště vybudováno v první polovině 11. století a opuštěno ke konci století dvanáctého. To je důležitá oprava zažité představy: Velká Morava zanikla už v 10. století, a Vysoká zahrada proto není přesné označení pro velkomoravské sídlo. Její význam leží v jiné etapě raného středověku, kdy se v oblasti Dyje rozvíjela opevněná sídla a správní centra.
S lokalitou se v odborné literatuře a regionálních historických pramenech spojuje jméno Strachotíngrad. Lze je uvést jako historické označení spojované s hradištěm, samo o sobě ale nedokládá jeho velkomoravské stáří. Přesná role sídla ani jeho vztah k širšímu okolí nejsou věcí, kterou by bylo možné vyložit jedinou jistou větou. Poloha u řeky a opevnění naznačují důležitost místa, konkrétní správní či komunikační funkce však zůstávají předmětem interpretací.
Kostel, hroby a stopy požáru
Uvnitř hradiště archeologové odkryli základy malého jednolodního kostela, který vznikl ve druhé polovině 11. století. Podle památkového záznamu jej obklopovala dřevěná palisáda. Výzkum pohřebiště kolem kostela přidává k obrazu opevněného sídla také osobnější rozměr: připomíná lidi, kteří tu žili, jejich náboženské prostředí i způsob, jakým se jejich komunita vyrovnávala se smrtí. Základy kostela jsou doloženy archeologickou dokumentací; jejich současnou přístupnost nelze spolehlivě potvrdit.
Výzkumy opevnění odhalily vrstvy vypáleného jílu, zuhelnatělé dřevo i části konstrukce dřevěné hradby. Takové nálezy ukazují, že opevnění nebylo jen jednoduchým valem navršené zeminy, ale složitější stavbou, do níž se zapojovalo dřevo. Stopy žáru svědčí o požárových destrukčních vrstvách, samy však ještě nedávají jednoznačnou odpověď na to, jak přesně jednotlivé stavební fáze probíhaly nebo co zánik hradiště způsobilo.
Co na místě hledat dnes
Vysoká zahrada je venkovní archeologická lokalita, nikoli návštěvnický areál s doloženou otevírací dobou. Při návštěvě lze vnímat především tvar terénu a dochované valy; o podobě kostela a pohřebiště vypovídají především archeologické nálezy a jejich dokumentace. Protože aktuální přístupnost, značení i zázemí nejsou spolehlivě ověřeny, je vhodné počítat s tím, že místo nenabízí běžné muzejní služby.
Nejzajímavější je tu možná právě rozdíl mezi krajinou, která na první pohled působí nenápadně, a vrstvami příběhů, jež se v ní skrývají. Valy připomínají opevněné sídlo, kostel a pohřebiště jeho duchovní život a proměněná říční krajina zase to, jak silně dějiny místa ovlivňovala Dyje. Vysoká zahrada tak není jen otázkou dávného názvu, ale také pozvánkou k opatrnému čtení stop, které po sobě minulost zanechala.