Jen málokde se na jednom místě tak výrazně propojuje šlechtická architektura, komponovaná krajina a chov neobvyklé zvěře jako v Žehušicích. Zdejší zámek si dodnes uchovává podobu aristokratického sídla, zatímco za jeho hranicí se rozkládá rozsáhlá obora proslulá bílými jeleny. Pro návštěvníka má ale místo jednu důležitou současnou poznámku: zámek, park i obora nejsou podle aktuálních informací městyse přístupné veřejnosti.
Od loveckého sídla k pohodlnému zámku
Žehušické panství získal v roce 1661 Michal Osvald Thun. Nový zámek vznikal jako raně barokní lovecké sídlo a dokončen byl podle památkového popisu roku 1679. Jeho půdorys ve tvaru písmene H není na první pohled běžný. Střední dvoupatrovou část doplňují kolmá boční křídla, která stavbě dávají výraznou, rozložitou siluetu.
Původně šlo především o objekt pro příležitostné pobyty při lovu. To se změnilo v letech 1825 až 1828, kdy zámek prošel rozsáhlou empírovou přestavbou spojovanou se stavitelem Josefem Míčou. Úpravy měly z loveckého domu vytvořit trvale obyvatelné šlechtické sídlo. Právě empírová podoba dnes patří k jeho nejvýraznějším znakům.
Areál, který přesahuje hlavní budovu
Hodnota Žehušic nespočívá jen v samotném zámku. Historický areál zahrnuje také čestný dvůr, bránu s pavilony, jízdárnu, stáje a další hospodářské stavby. K někdejšímu panství patřil rovněž pivovar se sladovnou, sýpka, mlýn s pekárnou a mlýnský náhon. Z veřejně přístupných komunikací lze vnímat především celkovou kompozici místa, empírovou hmotu zámku, lipovou alej a předzámčí.
Okolí dotváří zámecký park založený jako přírodně krajinářská zahrada. Pozdější majitel Václav Stome v něm nechal vysadit řadu vzácných dřevin. Žehušice se v minulosti proslavily také koniferovými školkami. Park, aleje, vodní prvky, obora a hospodářské objekty společně vytvářejí obraz promyšlené kulturní krajiny, nikoli izolovaného šlechtického domu.
Bílí jeleni a obora v nivě Doubravy
Obora leží v širší nivě řeky Doubravy mezi Žehušicemi a Bojmany. Její dnešní podoba se podle údajů městyse datuje od roku 1867 a rozloha dosahuje přibližně 270 hektarů. Evidence Lesů České republiky uvádí 278 hektarů. Rozdíl v číslech nic nemění na tom, že jde o mimořádně rozsáhlý prostor.
Tradice chovu bílých jelenů je v Žehušicích starší než 150 let. Původ těchto zvířat není zcela jistý. Odborné materiály jako pravděpodobné místo původu uvádějí Persii a jejich příchod do českých zemí přibližně kolem roku 1780. Historie žehušické obory se však spojuje až s 19. stoletím. Podle dalšího popisu využívali Thun-Hohensteinové nejprve oboru na Vedralce v Železných horách a kolem roku 1820 ji přesunuli za zámek, na místo někdejšího rybníka Kravinec.
V oboře se kromě bílých jelenů chová také černá mutace daňka skvrnitého. Porosty doplňují cenné dřeviny, například duby, buky, javory, liliovníky, platany, stříbrné topoly, vrby a jehličnany. Právě spojení zvěře a promyšlené výsadby dává oboře charakter historické lovecké krajiny.
Významné místo, které si žádá respekt
Žehušicko je součástí krajinné památkové zóny chránící ojediněle dochovaný doklad barokního urbanismu a komponované krajiny. Do širšího území patří také Nové Dvory, Kačina, Rohozec a další obce. V samotných Žehušicích lze z veřejného prostoru vnímat rovněž bývalou tvrz neboli Starý zámek, kostel svatého Marka se zvonicí, historický most a další připomínky někdejšího panství.
Protože zámek ani park nejsou nyní veřejně přístupné a obora se nachází v soukromém vlastnictví, není možné plánovat běžnou prohlídku interiérů, procházku parkem ani návštěvu u jelenů. Starší turistické informace o krmení či prohlídkách obory už nemusí platit. Nejbezpečnější je chápat výlet jako poznávání Žehušic z veřejných komunikací, bez vstupu za oplocení. K hlavní budově lze jako orientační bod použít adresu Žehušice 1.