Nejzajímavější na Borovém vrchu není výhled, ale skály samotné. V zalesněné krajině Žulovské pahorkatiny se tu zachovala mimořádná přehlídka tvarů, které v žule vytvořilo dlouhodobé působení vody, mrazu, teplotních změn a dalších procesů. Národní přírodní památka Borový, jak zní oficiální název chráněného území, leží na Borovém vrchu nedaleko Žulové v Olomouckém kraji.
Hora, která pamatuje tropické klima i ledovec
Borový vrch tvoří především biotitický granodiorit, známý také jako světlá slezská žula. Geologicky náleží k žulovskému plutonu a jeho vrchol má podobu výrazné exfoliační klenby. Ta vzniká postupným odlučováním horninových vrstev a odborně se označuje jako bornhardt neboli ostrovní hora.
Příběh tohoto místa sahá do teplého až tropického období třetihor, kdy se zdejší hornina intenzivně rozpadala a měnila. Pozdější zvětrávání a eroze pak vytvořily tvary, které lze pozorovat dnes. Během čtvrtohorního zalednění Žulovské pahorkatiny navíc vrchol Borového vystupoval nad ledovcovým příkrovem jako takzvaný nunatak. Právě tento kontrast – tropické zvětrávání a pozdější ledovec – dává zdejšímu reliéfu neobvykle dlouhou geologickou historii.
Tafoni, voštiny a mísy ukryté v lese
Nejvýraznější skály se nacházejí zejména na západním až jihozápadním svahu. Menší skalky a balvany jsou rozptýlené po celém území památky, takže cesta může připomínat hledání detailů v kamenné galerii. Na první pohled zaujmou velké zaoblené bloky a hladké exfoliační slupky, tedy vrstvy horniny odlučující se z povrchu.
Při bližším pozorování se objeví mnohem drobnější tvary. Ve skalách jsou výklenky a převisy, voštinové povrchy, žlabové škrapy i kapsovité dutiny zvané tafoni. Narazit lze také na skalní mísy s odtokovými žlábky a kamenná „sedadla“. Po dešti se v některých prohlubních může dočasně zadržovat voda. Právě takové detaily proměňují obyčejnou procházku lesem v názornou lekci o tom, jak počasí po tisíce až miliony let mění pevnou horninu.
Chráněné území s živým lesem
Borový vrch je chráněn od 16. června 1987. Dnešní uváděná rozloha národní přírodní památky činí 34,96 hektaru a území se rozkládá přibližně mezi 350 a 487 metry nad mořem. Skalní útvary obklopuje smíšený les s převahou borovice lesní a buku. Místy se přidává modřín, dub, bříza, smrk nebo habr.
Přírodovědně zajímavé nejsou jen kameny. Z území je uváděno 266 druhů hub, přičemž 26 z nich figuruje v Červeném seznamu. Za pozoruhodný byl označen také nález lošákovce tuhého, v době příslušného průzkumu teprve druhý známý v České republice. Z živočichů stojí za zmínku vzácný tesařík Pedostrangalia revestita. Starší inventarizační průzkum letounů z roku 2004 zde zaznamenal deset druhů netopýrů; nejde však o aktuální úplný přehled zdejší fauny.
Krátká vycházka ze Žulové
Na Borový vrch se lze vydat ze Žulové po modře značené turistické trase. Od železniční stanice jde podle turistických údajů přibližně o 2 až 2,2 kilometru, přesný průběh je ale vhodné před cestou ověřit v aktuální mapě. Výlet je spíše krátkou geologickou vycházkou než celodenní túrou.
Protože je vrch zalesněný, nelze očekávat širokou rozhledovou scenérii. Odměnou jsou místo ní skály a jejich struktury, které vyniknou při pomalém průchodu. Vyplatí se sledovat rozdíly mezi hladkými slupkami, dutinami tafoni a drobnými voštinami. Borový vrch lze zasadit do širšího poznávání Žulovské pahorkatiny, například při návštěvě Venušiných misek na Smolném vrchu, Píšťaly, Skalky pod Kaní horou nebo zdejších lomů.
Skalní tvary vznikaly velmi dlouho, a přesto jsou zranitelné. V západním svahu i na dalších místech byly zaznamenány stopy nelegální těžby a sběratelské činnosti. Návštěvníci by proto neměli nic odlamovat, poškozovat ani odnášet. Nejlepší suvenýr z Borového vrchu zůstává vlastní pozorování – a fotografie pořízená bez zásahu do chráněné přírody.