Opavský kostel svaté Hedviky vznikal se dvěma úkoly: připomínat slezskou patronku a uctít vojáky, kteří zahynuli v první světové válce. Jeho monumentální železobetonová podoba měla být zároveň výrazem slezské identity. Jenže dějiny 20. století určily stavbě jinou cestu, než jakou si její zakladatelé představovali. Dlouho po dokončení nebyla běžným kostelem a vysvěcena byla teprve roku 1993.
Od nadačního fondu k památníku
Myšlenka na nový opavský kostel se objevila už v 19. století. Roku 1894 dal stavbě podnět Johann Eichler, který založil nadační fond a věnoval na něj cenné papíry v hodnotě pěti tisíc zlatých. Pro zamýšlený svatostánek bylo určeno místo někdejšího městského hřbitova.
Po první světové válce získal záměr další, naléhavý rozměr: kostel měl být také památníkem padlých slezských vojáků. Projekt proto spojoval náboženskou funkci s pietní připomínkou obětí. Měl vyjadřovat takzvanou slezskou ideu, která měla spojovat české i německé Slezany. Nešlo tedy pouze o nový chrám, ale také o stavbu, do níž se promítaly dobové představy o společné regionální identitě.
Bauerova architektura z betonu
Podobu kostela navrhl architekt Leopold Bauer. Zvolil monumentální železobetonovou konstrukci a technický materiál proměnil ve výraznou součást architektonického působení. Odborný popis stavby zmiňuje půdorys vycházející ze zdvojeného kříže a dekorativní uplatnění železobetonového skeletu na průčelí. Turistické informační centrum Opavy stavbu popisuje jako latinský kříž s bočními kaplemi. Její věž dosahuje výšky 54 metrů.
Kostel díky tomu působí spíše jako výrazná městská dominanta než jako nenápadná sakrální stavba. Na náměstí Svaté Hedviky zaujme měřítkem i konstrukčním pojetím. Bauerův návrh spojil moderní železobeton s tradičním půdorysem kostela a s úkolem vytvořit místo pro bohoslužbu i vzpomínku.
Pietní motivy uvnitř kostela
Památka na padlé se neomezuje na vnější podobu. V interiéru ji připomíná boční kaple, jejíž barevné řešení odkazuje k Beethovenovu smutečnímu pochodu. Mříž navržená Bauerem zase evokuje vojenský hřbitov. Pietní charakter tak prostupuje prostor, který měl sloužit také náboženským obřadům.
Na výzdobě se podíleli mimo jiné místní umělci Paul Gebauer a Helena Scholzová-Železná. Jejich práce doplňují architekturu o výtvarnou vrstvu a připomínají, že kostel byl zamýšlen jako promyšlený celek, nikoli jen jako monumentální konstrukce. Právě souhra stavebního řešení a symbolických detailů dává návštěvě další rozměr: člověk tu může číst nejen příběh architektury, ale také dobovou snahu uchovat památku na válku.
Dlouhé čekání na duchovní účel
Stavba byla dokončena v meziválečném období, k pravidelnému duchovnímu využití však dlouho nesloužila. Za druhé světové války se z ní stal vojenský sklad a věž využívala Luftwaffe jako pozorovatelnu. Po válce objekt sloužil také ke skladování zdravotnického materiálu. Plánované spojení kostela a památníku tak na dlouhou dobu ustoupilo praktickým potřebám proměnlivé doby.
Slavnostního vysvěcení se kostel dočkal v roce 1993, při příležitosti 750. výročí úmrtí svaté Hedviky. O šest let později byla na věž umístěna replika původního kříže. Dnes patří k opavským místům, která v sobě nesou několik vrstev dějin: zakladatelský záměr z 19. století, válečnou pietu, moderní architekturu i poválečné využití.
Kostel stojí na náměstí Svaté Hedviky a římskokatolická farnost Panny Marie jej uvádí ve svém rozpisu bohoslužeb. Mše se zde konají mimo jiné při svátku svaté Hedviky 16. října a při vzpomínce na všechny věrné zemřelé 2. listopadu; aktuální časy i možnost návštěvy je vhodné předem ověřit u farnosti. I když člověk přijde především za architekturou, stojí za to všímat si také toho, jak se v této stavbě potkává víra, paměť a složitý příběh Slezska.