Rosnatka okrouhlolistá, drobná rostlina s listy opatřenými lepkavými žlázkami, dnes přežívá hlavně v nejvlhčích částech Skalského rašeliniště. Ještě před těžbou rašeliny v 60. letech 20. století tu podle regionálních údajů bývala podstatně hojnější. Z původních rozsáhlých otevřených ploch zůstaly dvě menší rašelinné loučky, které by bez pravidelné péče postupně zarostly.
Prameniště na svahu Dobřečovské hory
Přírodní rezervace leží asi kilometr severně od Horního Města, přibližně pět kilometrů jihozápadně od Rýmařova. Rozkládá se v nadmořské výšce 662 až 748 metrů na jihovýchodním svahu Dobřečovské hory. Chráněna je od roku 1970 a zabírá přibližně 45,25 hektaru.
Nejde o rašeliniště odkázané pouze na déšť. Jeho vodní režim utvářejí také podzemní vody, které vyvěrají na povrch. Odborníci zde zaznamenali jedenáct výraznějších pramenů s celkovou vydatností 5,7 litru za sekundu. Voda z prameniště náleží k povodí Huntavy; její tok pokračuje zhruba šest kilometrů k Rešovským vodopádům.
V ploché sníženině dosahuje vrstva rašelinných hmot místy až 1,8 metru. Podloží tvoří mimo jiné fylity a zelené břidlice. Skalské rašeliniště je přechodovým rašeliništěm minerotrofního prameništního typu – prostředím, kde se potkává trvalé zamokření s přísunem minerálních látek z podzemní vody.
Rostliny, které potřebují mokré stanoviště
Nejcennější jsou místa porostlá zelenými a hnědými rašeliníky. Právě v jejich okolí se soustřeďuje současná populace rosnatky. K dalším zde uváděným druhům patří vachta trojlistá, suchopýr úzkolistý, klikva bahenní, tučnice obecná nebo violka bahenní. Rostou tu také prstnatce májový a listenatý a nenápadná korálice trojklanná.
Tyto rostliny jsou vázané na specifické podmínky, které jinde v krajině ubývají. Nestačí, aby bylo místo jen vlhké: důležitý je i charakter prameniště a zachování otevřených, nezastíněných ploch. Pokud louky přestanou být kosené, postupně je mohou obsadit dřeviny nebo vyšší porosty.
Proč se loučky kosí
Část někdejšího bezlesí už zarostla olšemi, vrbami a břízami. Na dolní loučce se od počátku 80. let rozšiřoval také rákos. Pravidelné kosení pomáhá udržovat otevřená stanoviště a brání tomu, aby je postupně vytlačila bujnější vegetace. Péče tak není zásahem proti přírodě, ale způsobem, jak uchovat prostředí, které se historicky utvářelo i díky hospodaření člověka.
Rašeliniště je zajímavé také pro drobné živočichy. Předběžný entomologický průzkum tu zaznamenal vzácného krytohlava spojeného s vrbami a rašelinnými loukami. Podle regionálního profilu může být rezervace jedinou současnou českou lokalitou severského nosatce Bagous frit; tento údaj je však uváděn jako pravděpodobný.
Místo k poznávání, ne k běžnému výletnímu okruhu
O ochraně zdejší přírody se uvažovalo už ve 30. letech 20. století, takže lokalitu lze poznávat i prostřednictvím starších botanických údajů a sledovat, jak se její podoba měnila. Skalské rašeliniště je zároveň evropsky významnou lokalitou. Jeho hodnota spočívá především v citlivém prameništním prostředí, nikoli v nabídce turistického zázemí.
Do rezervace nevede značená turistická trasa ani vyznačený naučný okruh. Není proto běžným cílem procházek po upravené stezce. Pokud se návštěvníci vydají do okolí Horního Města, měli by respektovat ochranu území a nevstupovat do nejcitlivějších mokřadních ploch. I z odstupu je možné ocenit, jak nepatrné prameniště přispívá k pestré krajině a k vodám, které dál pokračují směrem k Huntavě a Rešovským vodopádům.