Na návrší ve výšce přibližně 626 metrů stojí kostel, který zaujme ještě dřív, než návštěvník vstoupí dovnitř: neomítané kamenné zdivo, hranolová věž a poloha nad Vítochovem mu dávají podobu pevně spojenou s krajinou. Kostel svatého Michaela archanděla patří k výrazným středověkým památkám Bystřicka a jeho interiér ukrývá fresky objevené až ve 20. století.
Stavba s románskými i gotickými rysy
Památkový katalog Národního památkového ústavu řadí kostel mezi pozdně románské stavby ze 13. století. Turistické materiály jej popisují také jako románsko-gotický. Přesnější představu o jeho vývoji dává samotná podoba: jde o jednolodní stavbu z lomového kamene s pravoúhlým závěrem kněžiště a boční hranolovou věží. V dalších staletích kostel procházel úpravami, takže dnes připomíná několik etap svého života.
Stojí na hřbitově obehnaném kamennou zdí. Do jeho vybavení patří i detaily, které mají vlastní časovou stopu: loď kryje trámový strop z roku 1967, přičemž jeden starší použitý trám nese letopočet 1661. Zvonová stolice byla při průzkumech datována do roku 1560 a větší zvon má letopočet 1536. Kostel je zasvěcen svatému Michaelovi, jehož postava je vyobrazena u vítězného oblouku.
Fresky, které dlouho zůstávaly skryté
Nástěnné malby byly v kostele objeveny v roce 1949. Jejich uspořádání do pásů nabízí přehled středověkých náboženských námětů: dochovala se Panna Marie ochranitelka, archanděl Michael, výjevy z pašijí, medailonky evangelistů i postava Boha vševládnoucího. Výzdoba vypovídá o podobě interiéru na konci 14. století a ukazuje, že i poměrně nenápadná venkovská stavba mohla mít bohatý obrazový program.
Fresky nejsou jen souborem starých maleb. Přibližují, jak mohl prostor kostela působit na lidi, kteří sem přicházeli před staletími: příběhy víry se odehrávaly přímo na stěnách kolem nich. Právě spojení skromné kamenné architektury s dochovanou výzdobou dělá z Vítochova místo, které stojí za pozornost i při návštěvě širšího okolí Bystřice nad Pernštejnem.
Metodějova legenda a doložené dějiny
S kostelem se pojí pověst o vladykovi Dětochovi, který se měl setkat se svatým Metodějem, a o založení stavby v souvislosti s touto událostí. Jde však o místní tradici, nikoli o ověřený popis vzniku kostela. Vítochov se objevuje ve zprávě z roku 1298, která odkazuje na nedochovanou listinu. Za první skutečně hodnověrnou zmínku je považován zápis v Moravských zemských deskách z roku 1299. Pověst může být součástí příběhu místa, ale je dobré ji odlišovat od toho, co dokládají písemné prameny.
Další kapitolu přinesl archeologický výzkum v roce 1968. Pod náhrobními kameny a v prostoru před oltářem bylo nalezeno 53 koster. Jejich stáří se v dostupném popisu nálezu neurčuje, a proto není možné je bez dalších dokladů spojovat s konkrétní válkou či událostí. I tak jde o připomínku, že kostel nebyl pouze architektonickou památkou, ale po generace také místem pohřbívání a každodenního života místní komunity.
Kostel u sedmi borů
Ve vítochovských matrikách se kostelu říkalo „Kostel u sedmi borů“. Borovice u hřbitovní zdi dotvářely jeho okolí, poslední z nich však zničila vichřice v roce 1976. Podle letokruhů měla 399 let. Název tak dnes připomíná krajinnou podobu, která už zmizela, ale zůstala v místní paměti.
Vítochov je částí Bystřice nad Pernštejnem, nikoli samostatnou obcí. Kostel je kulturní památkou od roku 1958. Pokud si chcete prohlédnout také interiér, aktuální pravidelnou otevírací dobu se nepodařilo ověřit; před cestou je proto vhodné obrátit se na Římskokatolickou farnost Bystřice nad Pernštejnem. Samotné místo však připomíná, proč stojí za to vyrazit i za hranice známých městských památek: v jednom kostele se tu potkává středověká architektura, malířství, místní paměť i příběhy, které je třeba číst s rozvahou.