Když se v Pitíně zastavíte u kostela sv. Stanislava, stojíte před stavbou, jejíž podoba se utvářela po několik staletí. Dnešní chrám připomíná nejen náboženský život obce, ale i zásahy, které si vyžádaly stavební proměny a poválečné poškození. Výraznou osobní stopu tu zanechal také pitínský rodák Josef Karel Matocha.
Od středověké fary k vlastnímu kostelu
Nejstarší písemná zmínka spojená s kostelem v Pitíně pochází z roku 1449. Zmiňuje právo kostelního podacího, tedy možnost rozhodovat o ustanovení kněze. V obci tehdy stála fara a pravděpodobně také menší modlitebna, nikoli však ještě chrám v podobě, jakou známe dnes.
Významnější krok přišel roku 1585, kdy majitelé světlovského panství, bratři Václav a Vilém Tetaurové, nechali v Pitíně postavit kostel. O pět let později se ve věži rozezněly dva zvony. Chrám zasvětili sv. Stanislavovi, krakovskému biskupovi a mučedníkovi. Jeho postava se později promítla i do obecní symboliky: v pitínském znaku ji připomínají biskupská berla, meč a červená barva.
Dějiny kostela se prolínaly s proměnami místní farnosti. Po náboženských změnách po bitvě na Bílé hoře se značná část obyvatel vrátila ke katolické víře. Samostatná pitínská farnost byla roku 1650 zrušena a její správu převzali faráři z Bojkovic. Fara v Pitíně byla obnovena až roku 1786.
Podoba, kterou utvářela další staletí
Starší kostel se postupně rozšiřoval. V letech 1758 až 1773 k němu přibyl presbytář a sakristie. Dnešní podoba stavby vznikla v polovině 19. století. Starý kostel byl v té době zchátralý a chrám prošel zásadní proměnou; slavnostně vysvěcen byl 30. ledna 1856.
Jde o orientovanou jednolodní stavbu s polygonálním závěrem kněžiště a čtyřbokou věží nad vstupem. Její jednoduché hmotové uspořádání doplňuje kamenný kříž v areálu. Kostel tak působí jako jasně čitelná dominanta Pitína, ale při bližším pohledu vypovídá i o tom, jak se místní sakrální stavby přizpůsobovaly potřebám a možnostem jednotlivých dob.
Oprava, která změnila interiér
Stavbu zasáhly otřesy spojené s průjezdem těžkých vlaků po trati nad kostelem, narušení svahu i tlaková vlna po výbuchu bojkovické zbrojovky v roce 1944. Při následné opravě se proto neřešil pouze vzhled. Kostel byl také odvodněn a stavební zásah výrazně proměnil jeho vnitřek.
Původní novogotickou klenbu nahradil strop z modřínových desek. Změnila se také podoba křížové cesty: malované obrazy na plátně vystřídala malba na skle od akademického malíře Miroslava Troupa. Poválečná obnova tak zanechala v chrámu stopu, kterou lze vnímat jako součást jeho vlastního příběhu, nikoli jen jako technickou opravu.
Matochova stopa a návštěva kostela
Opravený kostel posvětil 25. listopadu 1951 Josef Karel Matocha, pitínský rodák a olomoucký arcibiskup. V té době byl internován komunistickým režimem. Jeho přítomnost spojuje místní památku s širšími dějinami církve v poválečném Československu. Matochu připomíná pamětní deska v kostele; pohřben je na hřbitově v rodném Pitíně.
Kostel včetně venkovního kamenného kříže je kulturní památkou od roku 1968. Najdete jej na adrese Pitín 113. Pravidelná otevírací doba pro návštěvníky není stanovena, proto je vhodné možnost vstupu a aktuální bohoslužby předem ověřit u pitínské farnosti. I při pohledu zvenčí však stavba nabízí dobrý důvod zastavit se a vnímat Pitín jako místo, kde se dějiny obce otiskly do jediného chrámu.