Na první pohled nevypadá Železná hůrka u Mýtiny nijak dramaticky. Není to vysoký kužel ani výrazná hora, která by dominovala krajině. Přesto se právě zde nachází jeden z nejzajímavějších geologických odkryvů v západních Čechách. Travnatý pahorek ukrývá pozůstatek pleistocenní sopky a ve starém lomu je možné nahlédnout přímo do jejího nitra.
Lokalita leží v katastru Mýtina na území obce Lipová, zhruba kilometr jižně od vesnice a asi 500 metrů od turistického hraničního přechodu do německého Neualbenreuthu. Od roku 1961 je chráněná, dnes jako národní přírodní památka o rozloze přibližně 2,28 hektaru. Je také součástí národního geoparku Egeria.
V lomu je vidět historie erupcí
Nejcennější částí Železné hůrky je odkrytý profil v bývalém lomu. Sopečný kužel byl v minulosti částečně narušen těžbou materiálu, který se využíval například pro stavební účely a zpevňování cest. Zásah do kopce však zároveň odhalil vrstvy, které by jinak zůstaly skryté pod půdou a vegetací.
Geologové v profilu rozlišují nejméně dvě erupční fáze. Starší výbuch strombolského typu vytvořil přibližně patnáct metrů mocné polohy pyroklastických hornin. Pozdější erupce havajského typu uložila další tufy a sopečný materiál. Ve stěně se tak střídají tefry, tufy a úlomky hornin původního podloží, kterým jsou fylity chebsko-dyleňského krystalinika.
Podle radiometrického datování vznikla Železná hůrka přibližně před 519 ± 51 tisíci lety, tedy ve středním pleistocénu. V populárních textech se objevují i jiné odhady, odborně podložené datování je však důvodem, proč je přesnější označovat ji za jednu z nejmladších známých sopek v Česku. Společně s Komorní hůrkou patří k nejmladším vulkanickým útvarům na našem území.
Goetheho zastavení na Chebsku
Železná hůrka zaujala také Johanna Wolfganga Goetha, který se vedle literatury intenzivně věnoval přírodním vědám a geologii. Místo navštívil 23. srpna 1823 a upozornil na jeho geologický význam. Tvrzení, že sopku objevil, je spíše pozdější popularizační zkratkou. Jeho návštěva ale dokládá, že zdejší nenápadný pahorek přitahoval pozornost vzdělanců dávno před vznikem dnešních chráněných území a geoparků.
České jméno Železná hůrka je překladem německého názvu Eisenbühl. V širším okolí se od 17. do 19. století těžily železné rudy, zatímco ve starších obdobích zde probíhala také těžba zlata. Historie místa se tak nespojuje jen se sopečnou činností, ale i s dlouhodobým využíváním zdejší krajiny.
Vzácné rostliny na sopečném podkladu
Národní přírodní památka nechrání pouze horniny a lomový profil. Teplý, výhřevný sopečný substrát vytváří podmínky pro rostliny, které jsou v okolí Chebska vzácné. Roste zde například vratička měsíční, zimostrázek alpský, chrpa čekánek, prvosenka jarní, krvavec menší, mochna jarní nebo jestřábník chlupáček.
Na lokalitě byly zaznamenány také ještěrka obecná a ještěrka živorodá. Rozlohou malé území má však podle ochrany přírody největší význam geologický a botanický. Právě spojení odkryté sopečné stavby a specifických travinných stanovišť dává Železné hůrce hodnotu, která není na první pohled patrná.
Tip na výlet k hranici
Nejjednodušším výchozím místem je Mýtina. Žlutá turistická trasa vede směrem k hraničnímu přechodu, k samotné Železné hůrce se odbočuje po méně nápadné cestě nebo pěšině. Značení i stav přístupu se mohou měnit, proto je rozumné ověřit si trasu v aktuální mapě. Příjezd autem není běžným způsobem návštěvy; vjezd je možný pouze s povolením a vozidlem lze dojet přibližně 250 metrů od lokality.
Na místě nečekejte návštěvnické centrum ani klasickou vyhlídku. Největším zážitkem je právě pohled na lomovou stěnu a uvědomění, že pod obyčejným travnatým povrchem se zachoval záznam dávných erupcí. Do profilu není dovoleno zasahovat, odnášet horniny, kopat ani rozšiřovat pěšiny. Výlet lze spojit s návštěvou Mýtiny, nedalekého Neualbenreuthu nebo dalších geologických míst Chebska.