Na kopci nad osadou Jedlová se výrazně rýsuje kostel svatého Matouše. Barokní stavba v otevřené krajině Orlických hor není jen zastavením na výletní trase. Je také připomínkou zanikajícího světa horských tkalců, poválečné proměny pohraničí a dlouhé, dosud neuzavřené snahy zachránit místní památku.
Od dřevěné kaple k baroknímu kostelu
Jedlová je dnes místní částí Deštného v Orlických horách. Sakrální stavba na návrší má ovšem mnohem starší kořeny než její dnešní podoba. Už v roce 1636 je písemně doložen dřevěný kostelík nebo kaple.
Současný zděný jednolodní kostel vznikal v letech 1737 až 1741. Podle údajů obce se na jeho dokončení podílel chrudimský stavitel Donát Theodor Morazzi. Regionální historický zdroj uvádí, že základní kámen byl položen a vysvěcen 26. května 1737 a k slavnostnímu vysvěcení došlo 29. října 1741. Kostel tak získal podobu, která dodnes tvoří jednu z výrazných dominant okolní krajiny.
Stavba však neunikla neštěstí. V roce 1833 vyhořela a následně byla obnovena, podle místního historického pramene už v roce 1835. Jeden z regionálních zdrojů spojuje požár s úderem blesku, tato příčina ale není ve všech záznamech uvedena stejně.
Památka poznamenaná odsunem
Až do druhé světové války kostel sloužil místní komunitě a byl pravidelně udržován. Po odsunu německy mluvícího obyvatelstva v letech 1945 a 1946 se však změnil celý život v Jedlové. O kostel a hřbitov se postupně přestalo pečovat, interiér byl vyrabován, některé náhrobky poničeny a hřbitovní zeď začala chátrat.
Právě starý hřbitov dává návštěvě zvláštní atmosféru. Je místem paměti na obyvatele, kteří byli s krajinou spojeni po generace. Pochován je zde také Hieronymus Eustach Brinke, jedlovský tkadlec, písmák a kronikář. Jedlovskou kroniku vedl podle regionálních pramenů v letech 1816 až 1879 a v roce 1850 se stal prvním starostou Jedlové. Jeho jméno se připomíná také v souvislosti s písní Weberlied, označovanou jako tkalcovská píseň či hymna horských tkalců.
Obnova, která stále pokračuje
Postupná záchrana kostela se rozběhla v 90. letech 20. století. Některé materiály uvádějí jako významný milník rok 1993, kdy byl kostel zařazen mezi nemovité kulturní památky. Nešlo však o jednorázovou rekonstrukci, ale o řadu postupných zásahů.
Opravena byla střecha kostela i věže, věž dostala novou omítku a její okna dřevěné žaluzie. Obnovou prošlo také schodiště na kůr. Památkový katalog popisuje mimo jiné nový krov, střešní krytinu a vikýře, které umožňují případné využití podkroví. Interiér zůstává velmi prostý. Najdeme v něm dřevěný kříž, kamenný pult, jednoduché lavice a informační panely.
Obnova tím ale nekončí. V roce 2025 získala Římskokatolická farnost Deštné v Orlických horách z Fondu solidarity Biskupství královéhradeckého příspěvek 30 000 korun na opravu kostela. Z dostupných údajů není zřejmé, kterou konkrétní část stavby tato podpora pokryla. Kostel je filiální, tedy náleží k deštenské farnosti, ale není jejím hlavním farním chrámem.
Výhledy, stezka a cesta k Jedlové
Kostel stojí v sousedství Diecézního centra života mládeže Vesmír a jeho okolí se příležitostně využívá při bohoslužbách nebo kulturních programech. U stavby stojí také mariánský sloup. Nejde podle regionálních údajů o původní barokní celek, ale o novodobě sestavený sloup z dříve existující sochy a části staršího kostelního vybavení.
Výlet sem není jen putováním za architekturou. Z návrší se otevírají pohledy na hřebeny Orlických hor a při dobré viditelnosti také směrem ke Krkonoším. U kostela vede červená turistická značka, z centra Deštného trvá cesta přibližně 45 minut. Od autobusové zastávky Deštné v Orlických horách, Jedlová, chata Kristýna je to ke kostelu zhruba kilometr. Trasa je vhodná pro pěší, v zimě ji využívají také běžkaři.
Návštěvu lze spojit s Kačenčinou pohádkovou stezkou, posezením, vyhlídkovou houpačkou a samoobslužným turistickým zastavením. Kostel nemá v dostupných podkladech uvedenou stálou celoroční návštěvní dobu, proto je dobré počítat s tím, že interiér nemusí být vždy otevřený. Samotný areál, hřbitov a výhled do krajiny však nabízejí důvod vystoupat k Jedlové i tehdy, když se dovnitř nepodaří nahlédnout.