Na okraji pražské Libně odkrývají skalní stěny příběh starý stovky milionů let. Přírodní památka Bílá skála uchovává souvislý profil ordovických hornin, který má význam pro poznání geologického vývoje českých zemí. Zároveň tu přežívají zbytky teplomilné skalní stepi — přírodní prostředí, které by člověk v rušném městě možná nečekal.
Průřez dávným ordovikem
Chráněné území má rozlohu 6,4 hektaru a zahrnuje skalnatá čela dvou ostrohů na vltavském břehu v holešovickém meandru. Západní ostroh je vlastní Bílá skála, východní nese jméno Koráb. Odkryvy tvoří sled hornin od dobrotivského po libeňské souvrství: střídají se tu břidlice, křemence, pískovce a jílovce.
Zdejší profil je důležitý nejen tím, že je v krajině dobře čitelný. Právě na Bílé skále byl určen stratotyp libeňského souvrství, tedy charakteristický referenční profil, podle něhož se vymezuje tato oblastní jednotka českého ordoviku. Místo má proto hodnotu pro geologii i paleontologii. Skály nejsou jen působivým pozadím městské krajiny, ale také přirozeným záznamem dávných podmínek, které se v průběhu času proměňovaly.
Skalní step v městské krajině
Podobu území výrazně ovlivnily lidské zásahy. Skalní masiv pozměnily lomy a také stavba železnice. Přesto se tu zachovaly části teplomilné vegetace, především travinná společenstva kyselé skalní stepi. Relativně nejlépe uchovaná jsou společenstva teplomilné doubravy. Lesní porosty jsou převážně uměle vysazené a podle pražského přehledu patrně nejsou starší než zhruba 150 let.
Rozdíly mezi otevřenými skalními místy a zarůstajícími plochami jsou důležité i pro zdejší živočichy. Pražský přehled uvádí výskyt teplomilného hmyzu a plžů, ještěrky obecné a slepýše křehkého. Mezi ptáky, kteří v území hnízdí, zmiňuje například budníčka většího i menšího, pěnici černohlavou a pokřovní. Nejde o neměnný seznam všech obyvatel skály: výskyt jednotlivých druhů se může měnit a stručné přehledy nepotvrzují automaticky každý druh, který bývá s lokalitou spojován.
Co má Bílá skála společného s mamuty?
Název místa se v turistických textech spojuje s románem Eduarda Štorcha Lovci mamutů. Toto vysvětlení je ale třeba chápat jako připisovanou literární souvislost, nikoli jako bezpečně doložený původ názvu. A už vůbec samo o sobě neznamená, že se zde našly pozůstatky mamutů. Zajímavost Bílé skály stojí na skutečných geologických a přírodních hodnotách, nikoli na domnělém archeologickém nálezu.
Právě rozlišení mezi příběhem a dokladem dělá z návštěvy dobré cvičení v pozorném poznávání krajiny. Román může inspirovat představu dávného světa, zatímco skalní výchozy ukazují jiný, mnohem starší časový úsek: ordovické horniny a jejich vrstevnatou stavbu.
Ochrana a návštěva
Péče o území se zaměřuje na zachování přístupnosti geologického profilu a paleontologického naleziště i na ochranu stepních a lesostepních stanovišť. Plán péče pro období 2025–2034 počítá mimo jiné s omezováním zarůstání skalních výchozů a snižováním podílu nepůvodních dřevin. Zákonné ochranné pásmo přírodní památky má šířku 50 metrů.
V okolí se nachází také lezecký sektor na skalní plotně nad východním portálem železničního tunelu podél Povltavské ulice. Podle informací Českého horolezeckého svazu je lezení povoleno celoročně, ovšem jen při respektování pravidel ochrany přírody. Nové cesty mimo vymezená lezecká místa ani úpravy okolí skal povolené nejsou; aktuální režim je vhodné před návštěvou ověřit. K lezeckému sektoru se lze podle svazu dostat tramvají do zastávky Bulovka a odtud pokračovat ulicí Bulovka z kopce. Tento popis však nemusí být nejvhodnější pro přístup ke všem částem památky.